Jana Lewitová
 

  Představení
  Diskografie
  Vystoupení
  Recenze
  Ohlasy
  Ke stažení
  Kursy zpěvu
  Kontakt
 
  Česká verze         English version  
 
  music.taxoft.cz  

Recenze Koncert lutnovej hudby v galérii
J. L. zpívala na Hagiboru sefardské písně
Ve tmě mě zanechte
Ve tmě mě zanechte...
Renesanční písničkář
Recenzia CD Jánošík
Levitování s Lewitovou
Ve znamení loutny
Halé dítě (UNI)
Halé dítě
Českokrumlovský Festival staré hudby nabídl i židovské skladby
Les chants séfarades venus de Bohéme

Koncert lutnovej hudby v galérii

     Netradičnú hudbu v netradičných priestoroch ponúkol pred časom koncert starej hudby s názvom Kúzlo melanchólie, renesančné a sefardské piesne v rámci cyklu koncertov starej hudby Musica Testudinis Slovacca (Lutnová hudba na Slovensku), zameraných na interpretáciu renesančnej a barokovej lutnovej hudby.

     Koncerty každoročne organizuje pod gesciou hudobného historika Mgr. Michala Hottmara, PhD. Katedra hudby Fakulty humanitných vied Žilinskej univerzity v Žiline v spolupráci s Mestom Žilina. Program koncertu vo výstavných priestoroch Považskej galérie umenia v Žiline bol zameraný na hudbu raného baroka, ktorú na historických nástrojoch interpretovali vynikajúci českí umelci, špecialisti na historicky poučenú interpretáciu: Jana Lewitová – spev, viola, harfička a Miloslav Študent – lutny a perkusie.

     Koncert mal nádhernú atmosféru, ktorá sa vyznačovala vysokou intímnosťou a jemnosťou. Jana Lewitová, známa z mnohých projektov (spolupráca s Vladimírom Mertom a pod.), otvorila koncert nádhernou českou ľudovou piesňou Na osice listí vadne, v ktorej sa sprevádzala na violu. Interpretáciou naznačila poslucháčom atmosféru, v ktorej sa koncert ponesie. Nasledovali nádherné piesne so sprievodom lutny, medzi ktorými diváci mohli spoznať hity Johna Dowlanda. Naspieval ich mimochodom aj popspevák Sting v spolupráci s bosnianskym lutnistom Edinom Karamazovom: Flow my teares, Come again, I saw my Lady weep a ďalšie.

     Miloslav Študent sa predstavil ako vysoko empatický hudobník, ktorý majstrovstvom lutnovej interpretácie dokázal zareagovať aj na najmenšie nuansy spevu Jany Lewitovej. Skladby spadajú do obdobia, kedy bolo v móde byť melancholickým a poetickým. Tomu nasvedčovali aj texty, ktoré Lewitová v češtine predniesla pred niektorými piesňami a oboznámila divákov s krásou poetiky ranobarokového Anglicka. Študent, renomovaný český lutnista, ukázal majstrovstvo v skladbách pre sólo lutnu: Alessandro Piccinini – Sarabanda, Michelagnolo Galilei – Toccata, Elias Mertel - Praeludium 225, Francis Pilkington - Go from my Window a ďalších. Predovšetkým zmyslom pre melodiku, kontrapunktické vedenie hlasov, rytmické, agogické a ozdobovacie špecifiká, ktoré si jednotlivé skladby vyžadovali.

     Záver koncertu bol venovaný nádherným sefardským piesňam, piesňam španielskych židov, ktorí boli Izabelou I. Kastílskou koncom 15. storočia vyhnaní zo Španielska. Obaja umelci predniesli niekoľko krásnych renesančných balád (Ven querida, Noches, noches, Casada con un viejo atď.), ktoré Lewitová obohatila tým, že počas interpretácie prechádzala medzi publikom a vytvárala úžasný priestorový efekt, ktorým podčiarkla akusticky vynikajúce priestory PGU v Žiline. Cieľom koncertu bolo sprístupniť pre odbornú aj širokú verejnosť hudbu renesancie a baroka - hudbu, ktorá tu prakticky skoro vôbec neznie, interpretovanú na replikách historických nástrojov v atraktívnych priestoroch mesta, a obohatiť tak kultúrny život Žiliny. Projekt bol spolufinancovaný Mestom Žilina.

Redakciu zilinadnes.sk informoval Michal Hottmar  


Jana Lewitová zpívala na Hagiboru sefardské písně

     Mimořádný zážitek připravila zpěvačka a instrumentalistka Jana Lewitová svým posluchačům na Hagiboru v zasněžený pátek 11. ledna. Na pořadu byly sefardské písně. A je třeba říct, že v Čechách by se nenašel zasvěcenější a lepší interpret hudební tvorby sefardských Židů než tato interpretka, která se intenzivně zabývá barokní, renesanční, ale i lidovou hudby a spolupracuje se špičkovými soubory jako Musica Florea, Collegium Quodlibet Jiřího Stivína a s renomovanými sólisty. Má svém kontě má řadu CD včetně nahrávek sefardských písní.

Jana Lewitová

     Už jméno Jany Lewitové napovídá, že zájem o židovské písně není nahodilý, a možná i proto má její interpretace takovou duši. Jak se vůbec dostala k polozapomenutým sefardských skladbám, vzniklým před více než pěti sty lety a zpívanými v jazyce sefardských Židů ladino? Vedle hebrejštiny, španělštiny se v něm objevují i přejatá slova z oblastí, kam se Židé uchýlili po vyhnání ze Španělska koncem 15. století, tedy turecká, portugalská, řecká, arabská. „Sefardé kupodivu uchovali i ve své izolaci jak středověký jazyk, tak i vlastní písně až do moderní doby, ale moc se o tom nevědělo, a bylo tedy i málo studijního materiálu, takže jsem se několik let pídila jen po tom, kde cokoliv získat,“ vzpomíná Lewitová na celkem dobrodružné pátrání, které začalo ve Španělsku. „Zpočátku jsem měla ostych i ze složitého jazyka, nevěděla jsem totiž přesně, jak se některá stará slova vyslovují a co znamenají. Velmi mi v tom ovšem pomohla manželka prvního polistopadového izraelského velvyslance. Shodou okolností pocházela ze sefardské rodiny, která se před pěti sty lety usídlila v Palestině a dodnes se u nich mluví touto starou španělštinou, dodnes zpívají ty písně," objasňuje na svých webových stránkách, a k vlastní interpretaci ještě dodává, že „při práci na doprovodech, variacích a na celkovém charakteru písní jsme volně vycházeli ze španělské hudby patnáctého a šestnáctého století. Použili jsme oblíbené nástroje té doby - violy da gamba, loutny a nezbytné bicí nástroje…“ Na Hagiboru ovšem Jana Lewitová koncertovala sama, doprovázejíc se střídavě na violu a malou harfu, kdy především invenční způsob hraní na violu v určitých momentech suploval jak kytaru, tak bicí. Ze sefardských písní si při koncertu vybírala spíš pomalejší skladby, v nichž mohla přesvědčivě uplatnit své hluboce citové, niterně prožité pojetí. Přestože Jana Lewitová vystudovala klasický zpěv na pražské AMU, takže jistě ovládá techniku operního zpěvu, při interpretaci sefardských písní ji neuplatňuje, aniž by ovšem rezignovala na rozsah svého mezzosopránu. Píseň si zachovává svoji lidovou podstatu, což je jenom dobře. Vystoupení trvalo jako standardní koncert a paní Lewitové se dostalo zaslouženého potlesku.

Text P. Balajka  


Ve tmě mě zanechte

     Jsem zastáncem třetího poslechu, a pokud se při prvním dostaví pocit mrazení v důsledku hlubokého citového prožitku, čekám na něj i při druhém a třetím poslechu. A pokud mě interpretace znovu a znovu vtahuje do citové léčky a já do ní stále a stále padám, překvapen vlastní nepřipraveností, naplňuje dotyčný CD – alespoň z mého pohledu – všechny smysly uměleckého projevu, o kterém Hans Heinrich Eggebrecht napsal, že „vzniká skrze toho, kdo ho dělá, tak, že dává zvukovému materiálu formu a přitom mu vdechuje svůj život, svůj životní názor, myšlení a cítění“ (překlad Jarmila Gabrielová).
     Jsou tomu dva roky, co se britský rocker Sting vydal poslední únorovou neděli 2007 na německé turné s písněmi Johna Dowlanda. Obrovský úspěch koncertů podtrhla prestižní nahrávací společnost Deutsche Grammophon, když Stingovi, v doprovodu srbského loutnisty Edina Karamazova, vydala CD pod názvem Songs from the Labyrinth. Po albu se zaprášilo, Dowland se dokonce díky Stingovi propracoval i do čela britských hitparád, což znamená, že opustil komůrku poučených a vstoupil mezi hudbymilovné davy. John Dowland (1562 – 1626) je významným představitelem anglické renesance. Jako virtuos na loutnu proslul v celé tehdejší kulturní Evropě, kterou se svým nástrojem procestoval. V Itálii okouzlily Dowlanda madrigaly Luky Marenzia (1554 – 1599) natolik, že jejich zpěvnost a poetiku přenesl i do své nejhodnotnější skladatelské produkce, do písní s loutnovým doprovodem. Tyto písně se po Stingovi staly námětem k vlastnímu vyjádření také české dvojici Jana Lewitová a Vladimír Merta. Mezi oběma přístupy je však zásadní rozdíl: zatímco Sting přijímá svým hrubým hlasem Dowlandův svět mužských vášní a bolestí, orientuje se v něm a vyplňuje ho vlastní představou, Jana Lewitová vtahuje Dowlanda do svého světa, po něm k ní vstupuje i posluchač, a musím přiznat, že je to svět nádherný. Plný něhy, pokory a touhy. Sama Lewitová v bookletu píše: "...k překladům textů písní Johna Dowlanda se vracím po tři desítky let. Pokusila jsem si utvořit svět, do něhož bych mohla bez překážek vejít. Některé jsem si přizpůsobila, abych nešťastný vztah vyjádřila jako žena, ač v originálu si zoufá muž." K poznání toho, jak velký je mezi oběma světy rozdíl, si stačí poslechnout například písně Come again, Flow my tears, nebo Can she excuse v podání Stinga a Lewitové. Nádherné jsou také překlady anglických textů do češtiny, jež Jana Lewitová zprvu za loutnového doprovodu recituje. Až poté, když je navozena ta správná atmosféra, přichází čas na hudební vyjádření v angličtině (podobným způsobem prezentoval Shakespearovy sonety na stanici Vltava Martin Hilský). Také doprovodné instrumentální zpracování překračuje většinu mně dosud známých modelů praktikovaných v oblasti interpretace renesanční hudby. A přestože se v této oblasti pohybuji častěji než v jiných hudebních stylech, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem slyšel tak uhrančivé přenesení 400 let staré hudby do současných emocí. Většina nahrávek renesanční hudby, které znám, je zahalena do rubáše z unylosti, jehož krejčí neměl ani potuchu o síle hudebního vyjádření zrozené z fantazie a rizika. Zato mu z každé kapsy vyčuhují vědecké spisy, jež mají s uměním málo společného. Ani Mertův text v bookletu se nedá vřadit do ustálené představy o průvodních studiích k renesanční hudbě, předkládané posluchačům koncertně nebo na CD. Začíná slovy "Dowland je náš současník, na něhož se rozpomínáme. Jeho bolesti, vzdechy, nenaplněné touhy a umně erotizované verše prožíváme jako své vlastní," což je opačný postup oproti běžné praxi, kdy posluchač je vtahován do minulosti.
     Hudba je branou do extáze a odemyká ji interpret! Myslím si, že Jana Lewitová s Vladimírem Mertou nalezli správný klíč.

Body: *****

23.4.2009 Josef Šebesta,  
časopis Harmonie 2009/05  


Ve tmě mě zanechte...

     Když v půli šedesátých let začal prorážet do rockových hitparád písněmi milostného, posléze i politického charakteru Donovan Phillip Leitch z britského Maryhille, byl brán spíše jako klon dylanovské vlny protestsongu. Ve skutečnosti byl dobým pokračovatelem typické anglické sólové písňové formy s loutnovým doprovodem, na jejímž počátku stál skladatel a loutnista John Dowland (1563-1626). Byť Evropy znalý skladatel byl inspirován španělskými loutnovými a pařížskými dvorními písněmi, stvořil repertoár, který je součástí pokladu anglické hudby. Dowland se přiřadil k velikánům umění narozeným během šestnáctého století, k partě, v níž nacházíme Cervantese, Monteverdiho, Shakespeara či Velázqueze. Protože géniové, jak pravil Picasso, jsou vždy moderní nejen ve své době, ale nadčasově, plody jejich ducha vždy znovu lákají k uchopení po svém umělce příští. Ti potom k darům minulosti přistupují opření jen o písemné podklady a svůj instinkt. U nás, inspirovaná tvorbou anglického barda, z něhož politické názory svého času také udělaly exulanta, aktuálně vznikla nahrávka Jana Lewitová & John Dowland & Vladimír Merta: VE TMĚ MĚ ZANECHTE... (Arta/2HP, 69:48, 2008). Před lety Dowlandovy písně také nazpíval například tenorista z Hilliard Ensemble Johna Pottera John Dowland: IN DARKNESS LET ME DWELL (ECM/2HP, 72:34, 2008). Dramaturgie obou nahrávek zvolila, jak vidno, pro název alba stejnou Dowlandovu píseň, ale také řadu písní - Come Again, Fly My Tears, Now, O Now I Needs Must Part či Go Crystal Tears. U obou nahrávek lze říci, že pietně ctí Dowlandovu hudbu, její smutek, stesky a nenaplněné touhy z ní čiší i beze slov, nic na tom nemění ani nástrojové obsazení (Potter s loutnou, barokními houslemi, kontrabasem a sopránsaxofonem či basklarinetem Johna Surmana). Vladimír Merta vedle loutny, barytonové a 12strunné kytary, brače, violy da gamba, flétny a perkusí občas také zpívá, ale především doprovází zpěvačku výtečného a hladícího hlasu Janu Lewitovou. Spolupráce je to podařená, a toto je už jejich třetí společná nahrávka staré hudby. V některých skladbách jim vypomůže ještě zpěvačka Zdenka Kopečná a Hana Fleková hrající na violu da gamba.

     Skvěle vybavená vložka s procítěným informačním textem Mertovým a autorskou vysvětlivkou Lewitové k repertoáru obsahuje anglická původní slova a Lewitové povedený volný básnický překlad. Některým písním předchází Lewitové recitace přebásněného textu s improvizovaným Mertovým doprovodem. Mimo Dowlandův repertoár na albu najdeme proslulý "standard" světové hudby Zelené rukávy, který je autorsky připisován italskému anonymovi 17. století, leč zdomácněl mezi irskými baladami a patří k oblíbeným kouskům nejen folku, ale také moderního jazzu. Zde si jej zazpívá sám Merta na vlastní protiválečný text. Dalšími výjimkami je opět Mertovo podání české lidové Vím já jeden háječek a píseň Rest, sweet nymphs Dowlandova anglického vrstevníka Francise Pilkingtona (1565-1638). Při poslechu repertoáru Dowlanda a jeho souputníků dospíváme snadno k názoru, že s érou písňových skladatelů sedmnáctého století nastává v rámci západní Evropy lokální forma "globalizace" po hudební stránce umělých – nikoli tedy folklórních písní: stále snadnější pohyb po kontinentu, včetně britských ostrovů, umožňuje vzájemnou inspiraci. Proto Dowlandovy songy musí být blízké každému, kdo se pohybuje v oblasti moderního folku, folkrocku, či u nás v tzv. "trampské" či "portovní" písně, kteréžto žánry historický materiál zbavily oparu starobylosti a umožnily civilnější pěvecký projev. "Vážná" edice produkce 2HP se setrvale vyznačuje pečlivou přípravou projektu jak ze strany dramaturgie, tak od samotných interpretů a její počiny lze zařadit k nadžánrově poučným nahrávkám, které stojí zato poslouchat s otevřenýma ušima.

Vladimír Kouřil, pro kulturní magazín UNI, březen 2009


Renesanční písničkář

     Neobyčejně působivé album vydává na značce Arta Records JANA LEWITOVÁVLADIMÍR MERTA. Základem této novinky je tvorba anglického renesančního loutnisty Johna Dowlanda a podle jedné z jeho písní se jmenuje VE TMĚ MĚ ZANECHTE... Jana zpívá a hraje na violu a harfičku, Vladimír vedle zpěvu hraje na loutnu, kytary, violu da gamba, flétny a perkuse. Jsou zde i dva hosté, takže ve třech písních s Janou zpívá Zdenka Kopečná, a sametovými tóny další violy da gamba obohacuje zvuk tří skladeb Hana Fleková.

     Skladby jsou zpívány v originále, původní texty i jejich české překlady vytvořené Janou najdeme v bookletu, ale většinu překladů slyšíme i z alba. Před uvedením skladby Jana nebo Vladimír recitují s hudebním podkreslením českou verzi, což pomáhá k lepšímu vnímání následujícího zpěvu. O tom, že se nejedná o žádné veselé popěvky svědčí název písně titulní i některých dalších – Stékejte slzy, Krystalky slz, Má paní plakala, Dotěrné myšlenky, Postůj, postůj smutku... Také se tu objevuje jedna píseň Dowlandova současníka, skladatele a duchovního Francise Pikingtona, kterou autoři zařadili pro úlevu z melancholie, jak píší v bookletu. Jedná se o píseň k navození hezkého spaní, což dokumentují hned úvodní verše: "Spěte, nymfy sladké, spánek ať očaruje oči / Má loutna vám bude hrát." Vladimír ještě přidal dvě písně lidové – skotskou a moravskou. Na známý traditional Green Sleeves, neboli Zelené rukávy, který si sám otextoval a moc hezky zazpíval, navazuje písní Vím já jeden háječek ve své vlastní úpravě.

     Jak už jsem se zmínil, Dowlandovy písně nesrší optimismem, ale díky výborným interpretům i aranžím se poslouchají moc hezky. Navíc některé ty texty zní neobyčejně současně, jako třeba úvod písně Can She Excese: "Za vznešený kabát cti chce se podlost skrýt? / Do laskavosti halit bezcitnost?" Jak je vidět, nectnosti přetrvávají staletí a protestů proti nim nebude nikdy dost.

Ivan Kott


Recenzia CD Jánošík: tEóRia OtraSu - Jana Lewitová - Vladimír Merta

     Filmom Jánošík bratov Siakeľovcov z roku 1921 sa Slovensko (v rámci Československa) zaradilo medzi prvých desať krajín sveta, ktoré natočili dlhometrážny nemý hraný film. Vzrušujúca história samotného snímku, ktorý bol považovaný za stratený a „znovu nájdený“ a ktorý bol po zreštaurovaní dodatočne zapísaný na listinu kultúrneho dedičstva UNESCO nás môže len utvrdiť v tom, že hoci si jánošíkovský mýtus dlho privlastňovali červení proletári, nič to nemení na fakte, že nemý Jánošík je pre nás rovnako výrečným filmovým symbolom, akým sú pre iné národy diela Krížnik Potemkin alebo Metropolis. Nápad hudobne "ozvučiť" tento klenot podnietil spoluprácu zoskupenia multiinštrumentalistov: Vladimíra Mertu, ktorý na nahrávke spieva a hrá, okrem iného na fujare, renesančnej lutne, drumbli, klarinete a perkusiách; Jany Lewitovej, ktorá spieva a hrá na viole a harfičke; a tEóRie OtraSu s Julom Fujakom, ktorý je autorom celého konceptu a okrem toho hrá na (polo)preparovanom klavíri, sláčikovom cimbale, perkusiách a drumbli. Nahrávka, ktorá bola realizovaná naživo pri vystúpeniach v Nitre a Žiline, v sebe kombinuje prekomponované plochy a improvizované úseky, podľa slov Jula Fujaka však nebolo cieľom nahrávky prvoplánové prepojenie kontextu hudby a obrazu. Jednotlivé skladby majú programové názvy vychádzajúce z filmového deja (Výprask pandúrom, U kňaza ťa ukryjem, Na bále zboj bol...) a „mapujú“ obdobie od Jánošíkovho návratu domov zo štúdií po jeho polapenie a smrť. Samotný hudobný obsah CD ma úprimne nadchol. Ak poslucháč očakával akési folklórne omieľanie trávnic, írečité ujúchanie a dunenie bačovských kvínt počas preskakovania vatier, bude musieť siahnuť po trochu slabomyseľnejšom spracovaní. Tento Jánošík totiž vychádza zo skvelej, rokmi overenej hráčskej invencie a virtuozity Vladimíra Mertu a inštrumentálnej slobody Jula Fujaka. Folklórny idióm tu nie nutne akcentovaný a presadzovaný za každú cenu a farebná a zvláštna inštrumentácia akékoľvek naivné geografické konotácie dokonale zahmlieva. Iste, zaznejú tu citácie piesní „Tri dni ma naháňali“ alebo „Keď som si“, ale vo veľmi vyváženom kontexte s jednoliatym prúdom hudby, ktorý zdôrazňuje epiku príbehu baladicky smerujúceho k nevyhnutnej katastrofe. Lyrické úseky spomienok na Aničku sa striedajú s recesiou, náznaky country hudby kontrastujú s pôvabným spevom Jany Lewitovej a občasný temný podtón smutných udalostí upadá do zabudnutia pri tanečných rytmoch a uletenej divokej improvizácii. Pri skladbách „Výprask pandúrom“ alebo „Jánošíka lapajú“ je skrytý obsah pomerne ľahko dešifrovateľný, inak je všetko ponechané na obrazotvornosť poslucháča. Komponované úseky nebadane prechádzajú do improvizácie a vzájomne sa dopĺňajú. Zisťujem, že niekedy má naozaj zmysel počúvať hudbu k filmu bez filmu samotného. Prvý slovenský film dostal kvalitný soundtrack. Ako bonus nahrávka obsahuje skladbu „Jánošíkovi...“, ktorá je rozsiahlejšia, než ostatné kompozície a spracúva predošlé hudobné myšlienky na veľkorysejšej ploche. Ďalej tu sú video bonusy vo forme šiestich ukážok z reštaurovaného filmu vo formáte Divix. Spolu s pútavým komentárom hlavných zainteresovaných v buklete je tento produkt hodnotnou poctou najväčšiemu slovenskému mýtu.

Hodnotenie: päť hviezdičiek *****         Peter Katina: Hudba č. 2/2008


Levitování s Lewitovou

     Něžné balady o lásce, manželství, nevěře, zklamání a bolesti ve včerejší podvečer zalily prostory romantického arkádového nádvoří, kde se konal koncert Jany Lewitové. Krásné poslouchání a rozjímání o všudypřítomném rušily tu a tam hluky z náměstí, paní navracející se z práce domů nebo zvuk mobilního telefonu posluchače z první řady, který byl ovšem nejromantičtější (ten pán i jeho "veselý" zvuk).
     Romantika je mrtva, ať žije romantika!

Pohádkové noviny, 9.9.2003


Ve znamení loutny

     Obliba staré hudby, zejména renesanční a barokní, stále vzrůstá. Dávno již ji neposlouchají jen specialisté. Její postupy pronikly nejprve do folku a folkrocku, zejména britského. Stačí vzpomenout Gryphon nebo Steeleye Span. I když se zpočátku zdálo, že jde jen o módu, která záhy opadne, nebylo tomu tak. Dnes její vlivy najdeme i za hranicemi folku, třeba v nahrávkách skupin soustředěných okolo nezávislé gramofonové společnosti 4AD, jako jsou Dead Can Dance.
     Ve světle těchto tendencí lze jen uvítat album Arty Evropské loutnové písně 16. a 17. století, které nahrál loutnista Rudolf Měřínský s mezzosopranistkou Janou Lewitovou. Přináší průřez renesanční a barokní tvorbou od Španělska přes Itálii až po Anglii, přičemž závěr patří Henry Purcellovi. Citlivě interpretované skladby jsou řazeny chronologicky, což je zajímavé z hlediska vývoje loutnových písní od rozvernějších renesančních k melancholičtějším barokním. Přes způsob řazení i skutečnost, že všechny písně jsou zpívané v původním jazyku, působí deska jako kompaktní celek. Může tedy zaujmout i nespecialisty, lidi, kteří pouze mají dost ryčného diska linoucího se z rádia a touží po prostších, tišších, a přitom hlubších písních. Kolekce písní možná dokonce navodí vánočnější atmosféru než věčně omílané koledy.

Alex Švamberk, MF 3.12.1991


Halé dítě

     Mohlo by se zdát, že interpretace zdejší lidové hudby je už dokonale prozkoumána. Existuje celý vzorník způsobů, jak na to: od písňových transkripcí z pera klasiků vážné hudby přes cimbálky a hudecké kapely, estrádního Jožku Černého, folkové adaptace, konfrontace s jazzem (třeba v.případě Jiřího Stivína či spolupráce Emila Viklického se Zuzanou Lapčíkovou), špičkovou world music jak jí hrají například Teagrass či Javory) až k rockovým nebo symfonickým úpravám. Jakousi korunu, nikoliv ovšem královskou, tomuto snažení letos nasadil jinak pozoruhodný Čechomor; když nechal lidový repertoár obarvit symfonickými vodovkami, namíchanými britským rockerem Jazem Golemanem. Jejich deska Proměny sice dosáhla na přední místa českého žebříčku nejprodávanějších alb, ale nic mimořádného nepřinesla.
     Bylo tedy opravdu už řečeno vše? To by tu téměř nezpozorována nesměla tvořit zpěvačka a violistka Jana Lewitová. Slovo tvořit je záměrné: v jejím pojímání lidové hudby totiž nemůžeme spatřovat jen pouhou interpretaci. Ačkoliv nahrávka nazvaná HALÉ DÍTĚ (Arta, 2000, 55:58) vyšla loni, není nikdy pozdě ji připomínat: nabízí téma k diskusi možná na desítky let. Jana Lewitová se svými kolegy totiž zbortili dosavadní, převažující pohled především na moravské lidové melodie jako na jistý symbol krásna a melancholie. Hledali v nich spíš jejich nejsyrovější existencionalitu, vyprovokovali v nich až drastické významové momenty. Život podle těchto písní (a je jedno, zda jde o ten tehdejší, kdy písně vznikaly, nebo ten dnešní, který se na jejich hladině tak přesně odráží je v zásadě nelehkým údělem, jen o nějaký čas odloženou smrtí, naplněný láskou, jež zraňuje, mechanismy, které se opakují.
     Jana Lewitová, která dříve vydala z lidového repertoáru například středověké písně španělských Ždů, a spolu s Vladimírem Mertou i desku moravských balad, při nahrávání Halé dítě spolupracovala s houslistkou a violistkou Ágnes Kutas, hráčkou na violu da gamba Hanou Flekovou a Pavlem Macákem, který přispěl s kontrabasem a perkusemi. Hudebníci doprovod omezili na nejnutnější minimum a Jana Lewitová často zpívá a capella. Neubírá to ale na intenzitě výpovědi.
     Písně pocházejí z několika sbírek a je mezi nimi dokonce i všeobecně známá Okolo Hradišča. Právě zde ucítí posluchač znalý obligátní interpretace této klasiky nejtvrdší místo nárazu. Ta voda, která doposud okolo Hradišča klidně tekla, náhle "změnila směr". Ten šuhajek, co nesl lásku svázanú v šátku ji "rozsypal na cestě". Ten švarný obrázek, kterým chlapec byl, "se propadl do temnoty". Ovšem slovo láska zde Jana Lewitová vyzpívá tak teskně, dychtivě, mrazivě i radostně zároveň, až lásku svatořečí.
     A tak jedno je jisté: zážitek nemusí být krásný, postačí, je-li silný. V lecčems pak krásu předčí.

UNI, 12/2001


Halé dítě

     Velké gramofonové firmy obvykle začínají průzkumem trhu: vytipují si sociální skupinu, která není "dostatečně tržně podchycena", pak najdou - nebo ještě častěji samy sestaví - kapelu, která by jejím požadavkům vyhovovala, a tu potom s obrovskou reklamou nabízejí. Musí se samozřejmě jednat o zboží pro velké skupiny lidí, aby se výroba vyplatila. Proto se velké firmy orientují na "průměrný vkus" a masový odbyt.
     Jenže - zkuste najít "průměrného člověka"! Při bližším ohledání se masa "průměrných" rozpadá na zajímavé jednotlivce s rozmanitými životními osudy. Při dostatečném zájmu není "obyčejných" lidí. Jistěže z určitého hlediska máme všichni mnoho společného: každý má potřebu jídla, spánku, lásky, komunikace... Ale potřeba krásy může být u každého velmi různá. V ní se projevuje naše individualita - jedinečnost každého člověka. Protože však tato potřeba je tradičně výchovným systémem přehlížena, málokdo si ji uvědomuje. Většina lidí pak pociťuje pouze jakési permanentní palčivé neuspokojení.
     Naše kulturní sféra ze všeho nejvíc připomíná jídelní lístek ve špatné restauraci: z toho, co mu nabízejí, nemá člověk na nic chuť, ale protože má hlad, nakonec si vybere. To, čeho se (víceméně náhodou) prodá nejvíc, je považováno za oblíbené a vyváří se to stále dokola.
     Podobně jsou dnes definovány hlavní směry posluchačského zájmu. Po označení obchodními nálepkami však zůstává mnoho muziky nezařazeno. "Nezařaditelná" hudba budí nedůvěru vydavatelů (jen si připomeňme, jak kdysi firma Decca odmítla skupinu Beatles s odůvodněním, "že by se to neprodávalo", ostatně Suzanne Vega se také napřed zdála producentům "málo výrazná" = málo podobná někomu úspěšnému...). Hluboká individuální potřeba, která je však většinou podvědomá, zůstává za takových okolností stále nenaplněna. Proto je třeba uvítat každý vydavatelský počin, který se pokusí prorazit krunýř zavedeného vkusu, a který je nutně spojen se značnou odvahou. Jedním z  akových počinů je i CD Jany Lewitové Halé dítě, vydané společností ARTA Records. Lewitová si získala určitý respekt jako poučená zpěvačka raně barokní hudby, později vytvořila svérázné spřežení s písničkářem Vladimírem Mertou, se kterým prozkoumávala klasické sbírky moravských lidových písní. Halé dítě jde v tomto směru ještě dále: lidové melodie jsou tu představeny z dnešního hlediska, v pojetí poměrně intelektuálním (poučeném soudobou hudbou i dalšími dnešními směry), nikoliv však intelektuálském. Rozhodně to není "etno" podle módy. Lewitová nemá ryčnou extravertnost Idy Kelarové a nemá ani folklórní autentičnost Kateřiny Dugové, Aničky Kománkové, Jiřiny Mikloškové a dalších horňáckých zpěvaček. Její přístup k lidové písni je zprostředkovaný historickými sbírkami a její projev je introvertní, jemný, poučený "poučenou interpretací" barokní hudby. Přitom má v sobě dost spontaneity, aby těmto písním vdechla svého vlastního ducha. Z jejího CD Halé dítě zaznívá křehká, teskná krása, jakou můžeme po světě těžko hledat. Úpravy lidových písní jsou plodem kolektivního hledání celého souboru (Jana Lewitová - zpěv a viola; Ágnes Kutas - housle a zpěv; Hana Fleková - viola da gamba, zpěv; Pavel Macák - kontrabas a bicí) za vydatné pomoci a producentského přispění Vítězslava Jandy. V jejich pojetí dominuje prostota a střídmost. Písně jsou proloženy několika půvabnými, čistě instrumentálními mezihrami, nazvanými Violení (I - Jana Lewitová; II - Ágnes Kutas; III - Lewitová a Kutas společně), které dotvářejí zvláštní náladu desky lehce zádumčivou atmosférou.
     Album Halé dítě je zároveň zajímavým příspěvkem ke "gender studies": aspekt ženství v projevu Jany Lewitové a jejího souboru prosvítá velmi zřetelně - je zastoupen ve výběru materiálu a v jeho uchopení, které je založeno na intuici a ve svém působení je hluboce emocionální. Zároveň je to uchopení výsostně neortodoxní, jaké může i skladatel současné hudby závidět: je vedeno především snahou dát vyniknout samotné písni, jejímu melodickému tvaru a textovému obsahu (což je stránka, která se i v ryzím folklórním podání poněkud stírá ve prospěch stylového projevu). Proto je doprovod střídmý a nápaditě ozvláštňovaný. (Použití cizokrajné kalimby jakoby reflektuje fakt, že černé děti se občas mohou narodit i na moravském venkově...)
     Halé dítě je zdařilá deska, jakou se jen málokdo (ve smyslu uskutečněných záměrů) může pochlubit. Kromě vyzrávajícího projevu Jany Lewitové CD upozorňuje také na mimořádný talent houslistky a zpěvačky Ágnes Kutas (vedle podstatného hudebního přispění je také autorkou originálně řešeného obalu a čarokrásných kreseb, evokujících lidové malby na skle).
     Halé dítě je album křehké hudby plné poezie. Ideální dárek pro citlivé duše.

Jaroslav Šťastný


Českokrumlovský Festival staré hudby nabídl i židovské skladby

     Úterním koncertem mezzosopranistky Jany Lewitové a písničkáře Vladimíra Merty, který se tentokrát představil spíše jako osobitý loutnista, se do druhé poloviny přehoupl letošní sedmý ročník českokrumlovského Festivalu staré hudby. Večer s názvem Sefardské inspirace, který rozezněl pro koncertní činnost dlouho nevyužívaný komorní Prokyšův sál, přiblížil posluchačům bohatou lidovou hudební tradici španělských Židů, kteří sice byli v renesanci rozprášeni do všech koutů světa, ale jejich vlastní hudba žila dál a vyvíjela se v novém prostředí.
     Jana Lewitová, která nejprve vystudovala klasický zpěv na pražské AMU, se později převážně věnovala interpretaci barokní a renesanční hudby. Odtud byl už jen krůček ke studiu židovské hudby. "Sefardé kupodivu uchovali i ve své izolaci jak středověký jazyk, tak i vlastní písně až do moderní doby, ale moc se o tom nevědělo, a bylo tedy i málo studijního materiálu, takže jsem se několik let pídila jen po tom, kde cokoliv získat," vzpomíná Lewitová na celkem dobrodružné pátrání, které začalo ve Španělsku.
     "Zpočátku jsem měla ostych i ze složitého jazyka, nevěděla jsem totiž přesně, jak se některá stará slova vyslovují a co znamenají. Velmi mi v tom ovšem pomohla manželka prvního polistopadového izraelského velvyslance. Shodou okolností pocházela ze sefardské rodiny, která se před pěti sty lety usídlila v Palestině a dodnes se u nich mluví touto starou španělštinou, dódnes zpívají ty písně," líčí zpěvačka, která od ní získala zápisy sefardských písní, zpracované etnografy v Řecku, Turecku, na Balkáně i v Maroku ještě před druhou světovou válkou, a také cenné informace o tom, při jaké příležitosti se ta která píseň zpívala a s jakým výrazem.
     Ačkoliv pěveckou linku etnografové velmi pečlivě zaznamenali i se všemi zvláštnostmi v intonaci, ornamentice či nádechy uprostřed slov, nikdo přesně neví, jaký byl hudební doprovod těchto písní. A to bylo právě největší lákadlo pro písničkáře Vladimíra Mertu, který už několik let souběžně s vlastní tvorbou spolupracoval se souborem Mišpacha při objevování tradic chasidských písní a při té příležitosti poznal i Janu Lewitovou.
     "To byl také důvod, abych se začal zajímat o loutnu a theorbovanou loutnu, i když některé mladší písně doprovázím také na kytaru. Oni totiž sefardé do sebe v novém prostředí nasávali místní hudební vlivy, a tak jsme si dovolili vedle přísné pěvecké linky volněji postupovat v instrumentaci a harmonizaci," vysvětluje Merta svou cestu od písničkáře s kytarou k citlivému loutnistovi a dodává: "Dál pokračuji ve vlastní tvorbě, jen jsem tak trochu roztáhl dráp do jiných končin - ale muzikant by nikdy neměl vynechat jakoukoliv příležitost obohatit svou zkušenost a jít ve svém poznání dál. Cítím se ale touhle zkušeností osvěžen a oblažen a určitě ji zase zpětně zúročím v mé práci, protože ta folková peřina už mne trochu dusila."
     Právě proto oba hudebníci nazývají svůj program Sefardskou inspirací, protože se nedá v žádném případě hovořit o autentickém pojetí. "Zpívám hodně podle vlastního citu, ale v mé interpretaci se určitě spojily hudební zkušenosti i znalost světových nahrávek sefardských písní. Je to spíš moje vášnivé vyznání téhle hudbě," přiznává Lewitová.

Pavla Kuchtová, MF 16.7.1998


Les chants séfarades venus de Bohéme

     Jana Lewitova et Vladimir Merta ont chanté a Schiltigheim les chants des juifs ďEspagne. Voyage dans la mémoire de la Mitteleuropa.
     Vladimir Merta était déja venu a Schiltigheim il y a trois ans, dans le cadre de la biennale Mitteleuropa. Ce représentant de la belle chanson tchéque, poétique et contestataire, y avait laissé quelques éblouissants souvenirs. On vient de le revoir dans un tout autre registre, montrant que l'Europe centrale et Prague étaient aussi terres ouvertes aux influences les plus variées. I1 accompagnait la chanteuse Jana Lewitova dans un concert de chants juifs séfarades.
     Survivants ďun monde disparu
Sur scéne, un guéridon recouvert ďune nappe rouge, un chandelier oú brúlent trois bougies. Des lumiéres tamisées, pas de micros: la salle du Cheval Blanc permet cette ambiance intimiste. Elle convenait a merveille aux chants et aux musiques séfarades, comme des bijoux sortis du temps, que deux orfévres venaient faire bruler ce soir-la.
     Visage clair et longue robe noire, Jana Lewitova chante les romances et les complaintes, lumineuses de désir et ďamour, qui furent celles des juifs ďEspagne, et que ceux-ci ont emportées avec eux quand ils furent chassés du pays par Isabelle de Castille á la fin du XVe siécle. Parmi les terres de leur exil, il y eut Prague, ou fleurirent ainsi, a cóté du yiddish des ashkénazes, la langue et la nostalgie de ces survivants ďun monde disparu.
     Presque immobile sur scéne, sa présence tout entiére dans son chant, et dans les gestes mesurés des mains qui en ďessinaient les traits dans l'espace, Jana Lewitova a redonné âme a ces chants, en espagnol ancien mélé ďarabe et ďhébreu.
     La jeune mezzo-soprano travaillait en trés sensible complicité avec Vladimir Merta, et la virtuosité du musicien, tour a tour au luth, a la guitare, au théorbe ou a la guimbarde, prit sa part dans un dialogue ou le violon de Jana Lewitova ajouta parfois sa merveille. Avec aussi quelques heureux suppléments, une ancienne chanson française, ou des airs joyeux de Moravie. Et quelques brins ďhumour tchéque - puisqu'on était en famille.

Hubert Birringer, "Derniéres Nouvelles d'Alsace", 17.3.1998