Jana Lewitová

Rozhovory

Improvizace je oáza klidu
O výletech Vladimíra Merty a Jany Lewitové do světa alternativy, na renesanční dvůr či do Izraele

Od spojení písničkáře a muže mnoha profesí Vladimíra Merty a uznávané interpretky renesanční a barokní hudby, mezzosopranistky a violistky Jany Lewitové jsme si zvykli očekávat písně sefardské či lidové balady z Čech a Moravy. Na sklonku loňského roku se ovšem objevilo CD Jánošík, vydané slovenskou firmou Hevhetia, na kterém se duo přibližuje světu alternativy i soudobé vážné hudby. Album obsahuje improvizace inspirované prvním slovenským filmem Jánošík (1921), natočené živě během projekcí zrekonstruovaného němého snímku. Merta s Lewitovou ovšem absolvovali i hudební výlet do období anglické renesance a skutečnou cestu do Izraele.

Jak vlastně došlo k tomu, že jste se podíleli na albu improvizované hudby?
Merta: Šlo o nápad Jula Fujaka, kterého znám už patnáct let. Julo je vystudovaný hudební estetik, ale zároveň člověk z folklórně živého kraje, z Kysúc. Ve své kapele Teória otrasu dává dohromady hudebníky převážně z oblasti experimentální hudby. Julo sám hraje na preparovaný cimbálek, jehož struny prokládá vařečkami či hřebíčky. Celá kapela zní dost bizarně. Julo také napsal zajímavou práci o tzv. kulturní periferii, která přichází do módy po éře postmoderny. Jde o zkoumání kulturního okraje ve všech souvislostech, a tak ho napadlo: Kysúce jsou kousek od Jánošíkova kraje, Terchovej. My jsme periferie, Vláďa je periferie, Jana Lewitová je periferie, nahrajeme to společně.

Šlo skutečně o "čirý" improvising, nebo proběhla nějaká příprava?
Lewitová: Julo s kapelou si předem složili pár folklórních motivů. Ale i ty se postupně rozvíjely. My jsme seděli na jedné straně pódia, Teória otrasu na druhé a motivy jsme si přehazovali. Například když se na plátně objevila lyrická dívčí scéna, tak jsem převzala iniciativu já. Když nastalo hluché místo, obvykle zasáhl Vláďa, buď s kytarou, nebo třeba začal bušit do portálu. Docela to odsýpalo.
Merta: Dohodli jsme se, že kdo zvedne ruku, ten má hrát. Jenže občas se stalo, že se zdvihly tři ruce. V tom případě vyhrál hlasitější. Já měl elektrickou kytaru... (smích) Při improvizování jsme pochopitelně využili i variace na to, co děláme už přes deset let. Od sefardských písní, přes moravské a slovenské balady až k částem skladeb Johna Dowlanda. (1563-1626, anglický skladatel, zpěvák a loutnista – pozn. aut.)

Vzhledem k proměnám tvých vlastních písní na koncertech lze soudit, že při improvizaci se cítíš jako ryba ve vodě, je to tak?
Merta: Veškerá moje práce spočívá v tom, že nemám pevný tvar, ale pohybuji se kolem tvaru tušeného. Jenže lidé si většinou přejí, "ať si moc nevymejšlím a zazpívám tu písničku postaru". Naštěstí právě Julo smýšlí opačně. Když jsem u něho hrál v klubu v Nitře, doslova mě požádal - kdyby to aspoň trochu šlo, dej do vystoupení trochu improvizace. Což já miluju, improvizace je pro mě oáza klidu.

Jak to vypadá s vaší plánovanou nahrávkou Dowlandových písní?
Merta: Už jsme album ve vlastní produkci natočili a vyjít by mělo na jaře. Možná i díky čerstvé zkušenosti s improvizací k filmu jsme ke každé písni melodramatickým způsobem vytvořili takovou zvukovou mikrokrajinu. Dowlandův svět se otevře českým posluchačům v překladu Jany Lewitové. Dowland nás fascinuje tím, jak stále zůstává revoluční, jak neuvěřitelně přesně se dotýká toho, co dělá dnešní písničkář.

Přesně tohle říkal i britský zpěvák Sting, když vydal nahrávku svých interpretací Dowlanda. Znáte to album?
Lewitová: Ano, docela pozorně jsme ho poslouchali. Když jsem album slyšela poprvé, musela jsem se smát. Přišlo mi to strašně afektované, legrační. Ale s odstupem času musím uznat, že na rockera je to ohromný výkon, že je ta muzika dělaná velmi poctivě.
Merta: Ze Stingovy nahrávky je hodně cítit technika, nahrávací studio. Písně jsou zpívány zblízka do mikrofonu, což zní trochu nepřirozeně. Utvrdilo nás to ve správnosti našeho rozhodnutí – my jsme umíněně šli natáčet Dowlandovy písně do kostelíčka. Během nahrávání jsme zažili i větrnou bouři, do hudby nám zafouká vítr. Snažili jsme se o co nejpřirozenější, nejautentičtější zvuk.
Pozdně renesanční hudba s loutnou, to je studnice, do které může hrábnout každý poučený muzikant a vždy něco vyloví. Je to nekonečná práce, která je zdánlivě otevřená i muzicírujícím laikům, což je i moje pozice v našem duu. Ale pořád přemýšlím, jestli jsme neměli počkat ještě deset, dvacet let? i když jsme nahrávku dokončili s určitou mírou znalostí a zkušeností, kterou snad oba máme, říkám si – je to opravdový Dowland? Nahrávání Dowlandových písní byla zkouška skromnosti a soustředění.

Vedle renesanční hudby jsi nedávno zpíval pracoval i na albu Muzika pro baobabí děti a jiná zvířátka. O co šlo?
Merta: Já se na desce podílím jen epizodně, ale zpívala tam moje dcera Sára. Každou píseň zpívá někdo jiný, uslyšíte například Zuzanu Stivínovou nebo Katku Sarközi. Jde o první autorskou desku kamaráda Kuby Kudláče, který mi pomáhá i s večerníčky. Kuba má zvláštní, muzikantsky náročný, místy až sebeničivý přístup k dětské písni. Nahrávku považuji za ohromný průlom do žvatlavé, upatlané, prvoplánové dětské písničky. Je to underground pro děti. Kuba je vystudovaný skladatel a náročný pianista, zhudebňuje většinou experimentální poezii, jeho stylový záběr sahá od klezmeru přes vargovské litanie až k absurdní hříčce. Zdálo se mi, že pro děti budou ty písničky naprosto nezpívatelné. Nicméně "majitelé" malých dětí tvrdí, že jejich ratolesti mají písničky rády.

Aby nebylo Mertových žánrových proměn málo, vystoupil jsi v pořadu Blues ze Staré pekárny. a také jsi loni hostoval na natáčení narozeninového koncertního DVD Vládi Mišíka.
Merta: Každý folkař mého ražení je vlastně bluesman, který o tom buď neví, nebo není ochoten či schopen uživit kapelu. (smích) A kombinace rockující folkař či folkující rocker, neboli Merta – Mišík, má také hluboké kořeny. Když jsme střídavě směli a nesměli, potkali jsme se v improvizované, proměnlivé sestavě Čundrgrundu. Tam platil zákaz zkoušení. Prostě jsem něco přinesl, a Honza Hrubý se hned ujal tématu, Vláďa bušil do futrálu, Petr Kalandra svým nezaměnitelným pohodářstvím držel nad vodou melodii. A zazpívat si znovu s Mišíkovou kapelou Etc..., dostat za sebe takové zkrocené zvíře, to byl ohromný životabudič. Myslím, že to pro nás pro oba byl takový příjemný ponor do opožděného mládí.

Právě jste se s Janou Lewitovou vrátili z Izraele. Jak jste se tam dostali a jaké vlastně byly tamní koncerty?
Merta: Pozvání jsme dostali díky péči Roberta Řeháka, hebraisty, spoluzakladatele ekumenické Společnosti křesťanů a Židů. V Libčicích založil krásný festival Tichý hlas pro svatou zemi, kde každoročně hrajeme.V Tel Avivu jsme zahráli na zahájení výstavy fotografií Jany Nosekové Žantovské, otevřené premiérem Topolánkem. Následoval koncert sefardských písní, ale také moravských a slovenských balad, které je něčím připomínají. Zejména pro Janu Lewitovou, která byla v Izraeli poprvé, byl velký ohlas a srdečná atmosféra zadostiučiněním a završením snahy vnést do sefardské hudby i něco z naší hudební tradice. Koncert byl zkušebním kamenem budoucích aktivit centra české kultury, jehož otevření se chystá na podzim.

A co zážitky či pocity mimohudební?
Merta: v doprovodu paní Sherové jsme probloudili noc starou sefardskou čtvrtí v centru Jeruzaléma. Skromnost otevřených dvorků a decentní fotografie starých sefardských rodů na útulných domech napovídají o způsobu života tehdejší komunity. Pro zpěváka je úžasná každá možnost osahat si i nehudební zdroje inspirací, kterou nenahradí žádné knihy. Cítili jsme se tam jako doma, vůbec nevadilo, že každý přistupujeme k židovské kultuře z jiných stran. Prošmajdali jsme si za těch pár dnů boty, dobyli Masadu, Gamlu a zahlédli kroužit supy. Docela symbolické.

Deník, 25.3.2008, TOMÁŠ S. POLÍVKA

Baví mě všechno archaické

Jana Lewitová má ve své duši i v písních, co zpívá, vroucnost a smutek. a také nesmazatelnou předurčenost, poznání a otisk minulých věků, které v sobě nese a předává.

Muzikou žijete od dětství?
Jako dítě jsem se styděla mluvit před dospělými, ale nikdy jsem se nestyděla zpívat. Když jsem skončila gympl, tak jsem si zkusila dát přihlášku na AMU, a oni mě přijali. Tam jsem měla profesora, který přežil Osvětim. Dal mi hodně. Vzrušovala mě renesanční hudba a zároveň mě přitahovala i hudba židovská.

Z té jste si vybrala také písně sefardských Židů. Bylo snadné se k nim dostat?
Za bolševika to bylo se získáváním zdrojů těžké, navíc sefardské písně byly méně dosažitelné než ty zpívané v jidiš. Po převratu to šlo snáz, třeba se dostat k věcem i z Izraele. Nedokážu vysedávat v knihovně a vyhledávat si materiály. Dostávají se ke mně spíš náhodně, na něco mě upozorní známí, něco mám doma. Vybírám si to, co rezonuje s mou duší. Moc veselých písniček to není.

Co vám židovskě písně dávají?
To, co i staré balady moravské. slovenské, cikánské nebe irské. Je v nich všechno, řečené metaforou, zkratkou. Fascinují mě. Uměle vytvořené písně mně tolik neříkají.

O osudu sefardských Židů lidé mnoho nevědí...
Byli vyhnáni ze Španělska ve stejném roce, kdy Kolumbus objevil Ameriku. Základem jejich jazyka byla středověká španělština, respektive kastilština. Hodně se jich usadilo na Balkáně, v Řecku, dostali se i do Prahy, ale tady splynuli.

Kde jejich písně zpíváte?
S Vladimírem Mertou, se kterým už pět let hraju, vystupujeme nejraději v synagogách, mnohdy úplných ruinách. Pro mě jsou tato místa důležitá. Já totiž žiju celý život s tím, že je šílená náhoda, že tady jsem, je to náhoda, že můj táta prežil holocaust. Proto zpívám židovské písničky, a právě proto v synagogách, protože mám pocit, že tam lidé ty věci cítí.

To jsou místa propojená s vaší profesí, posláním. Ale máte i nějaký kout, kam si ráda jedete odpočinout?
Nejezdím na dovolenou, přesněji v mém životě není dovolená. Považuju ji za absurdní věc. Někde pracovat a pak mít pár dní iluzorní, krásný život? Prostě žiju, mám to všechno propojené. Třeba k moři se dostanu, když tam budu hrát, a užiju si ho. S Vláďou to cítíme podobně, máme podobné sklony. Když jedeme někam hrát a je pěkně, tak bereme s sebou kola. Pořadatelé nám někdy i zařídí, že můžeme vidět zajímavá místa.

Kde třeba jste zažili něco pěkného?
Jezdíme na Horňácko, do Velké nad Veličkou. Veličané nám uspořádali, když jsme vydali cédéčko starých moravských balad, turné. Dělali jsme přitom i úžasné výlety, bylo to tam protkané slivovicí a vinnými sklípky. s Horňáky mám silný zážitek z výletu korytem Veličky až k jejím pramenům. My s Vláďou jsme se plazili, oni měli ty "mobile" a mobilovali si jako blázni, kde jsme a tak. Když jsme se tam vydrápali, tak jsme do lahvičky od slivovice nabrali vodu z pramene a pak jsme jí v Hrubé Vrbce cédéčko pokřtili.

Byla jste v Izraeli?
Mám tam přátele, ale zatím se mi tam nepodařilo dostat. Asi ještě nenadešel ten pravý čas. Ale snad budeme hrát v kolébce sefardských písní, ve španělském Toledu. Rodiny, které odtamtud musely tehdy dávno odejít, si nesměly vzít žádný majetek. Vzaly si jen klíče od domu. Ty se dědily jako posvátný předmět z generace na generaci. Slyšela jsem příběh, kdy se prapotomci vypravili do Toleda, našli uličku i dům a klíč do zámku pasoval.

Prý se zajímáte i o cikánskou hudbu...
Měli jsme cikánsko-židovskou dílnu na festivalu Devět bran a zkoušeli jsme společně improvizovat. Máme cikánské přátele Giňovce v Rokycanech, hlavně starého Karla, což je otec Věry Bílé. On hraje na violu. Měli jsme společný koncert, kde já zpívám sefardské písně, oni poslouchají a pak se přidají. Zvláštním způsobem, tak, jak oni to mají. Karel pak řekl: "Dobrý, ty máš talent, musíš zpívat nějaké naše."

A zpívala jste?
Mám takový starý zpěvníček Věry Bílé, který jsem dostala od kamaráda ještě v 80. letech. Naučila jsem se nějaké písně, zkoušeli jsme to, jezdili do Rokycan, ale dát je dohromady, to byla fuška. Jeden zlomil paličky, druhý si musel něco zařídit a tak dále. Nakonec jsme se sešli v nádražním domku, oni mě učili svoje písničky, pak byl společný koncert, ale stejně jsme improvizovali.

Nemáte pocit, že byste se chtěla vyjádřit ještě jinak než hudbou, třeba psát?
Zkoušela jsem to, ale myslím, že žijeme v záplavě slov, takže ne vím, proč bych měla do toho ještě něco přidávat. Docela se ale vyžiju při psaní dopisu.

Dneska už lidi dopisy skoro nepíšou...
Když mám touhu a důvod, tak píšu. a trvá mi to, než těch pár řádek dám dohromady, šíleně to promýšlím.

Jakou hudbu posloucháte?
Přiznávám, že poslouchám hudbu čím dál tím míň, spíš tak informativně. Radši mám ticho a hudbu vydržím poslouchat jen chvíli. Když slyším nějakou agresivnější hudbu, je to jako kdyby mi někdo skákal do řeči. Ale k Vánocům jsem si nadělila desku. Jsou to Bachovy suity, původně napsané pro housle, ale hrané na barokní loutnu.

Znáte interpreta?
Hraje je Hopkinson Smith. Seznámila jsem se s ním díky Vláďovi, který se zamiloval do loutny. u nás se hra na loutnu neučí, ale občas jsou různé kurzy. Na jeden z nich, v Brně, přijel Hopkinson Smith. Byli jsme tam a bylo to krásné.

Proč vás loutna tak zaujala?
Je to komunikativní nástroj, hrávalo se na ni ve všech vrstvách společnosti. Je křehká, jemná, ladí s hlasem. Navíc je to starý nástroj, se kterým cítím jistou spřízněnost. Všechno, co mě baví a osloví, má v sobě cosi archaického. Já tomu říkám prařeč.

Zemské Noviny XI/39, Hobby Magazín, 15.2.2001, HELENA CHVOJKOVÁ