Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Dvě cesty pro jednu nohu
   Domilováno I
   Daleko, blízko...
   Dva malí kapitáni
   Drobné lži
   Dětská křížová výprava
do zaslíbené země

   Dlažební kámen
   Dezertér
   Dobrodruh
   Díky Bohu
   Domilováno II
   Dělník blues
   Dvě mokré klády
   Dojemné?

Dětská křížová výprava
do zaslíbené země


Nazývali je netečná generace
a sami byli zbabělostí opilí
nutili je zpívat a radovat se
a jejich synové jim vyčítali že je zplodili
Šetřili síly aby mohli šířit násilí
prodávali Boží tělo jako potravu
ve jménu moci otců Bohu zasvětili
dětskou křížovou výpravu
Dějiny válek je ovívaly vůní vějířů
zástupy matek vyšívaly ornamenty na monstrance
korouhve otců vlály kolem stolů verbířů
a bubny bubnovaly hymnu netečné generace
Bojovým heslem jim bude nesvoboda
štítem čítanka a zbraní holé ruce
znamením kříž svěcenou vodou nuda
pancířem nevinnost a kruté dětské srdce
Cestou do svaté země trpěly nemocemi
na čelech měly vypálená jména žen
plodily náhodně děti sami ještě dětmi
před sebou ráj anděly s kyticemi
za sebou poušť oheň a soudný den
Bloudily zemí s dětskými meči odplaty
dávaly život za smrt údery bubnů omámeni
starci je vítali s hračkami a květy myrty u brány
a dětská armáda jim oplácela utrpením
Nosili malé válečníky jako bohy na rameni
prosili slunce aby svítilo navěky
a malí křižáci únavou míru opojeni
házeli amulety jako loďky z kůry do řeky
A vlny omývaly oblázky dětské víry
vínem pravdy trpčím nežli víno lži
moudřejší pokolení je povolalo s hanbou zpátky
dali se na cestu tak něžní zmatení a zastrašení
Bojovou zástavou jim byla pokora
štítem čítanka a zbraní holé ruce
chlebem vidina svobody a vodou vina národa
pancířem pokání a odpuštěním kruté dětské srdce
Šli s hlavou svěšenou pod vítěznými oblouky své země
zpovídali se rodičům z hříchů svých vlastních vrstevníků
a slunce zapadlo tak hrozivě a temně
za sochy z kostí dětských mučedníků
Utrpená strádání nesli na skráních spletené do kytek
plakali na znamení míru který jednou zvítězí
vlastní otcové je pochytali jako dobytek
a prohlásili sami sebe vítězi
V těch navrácených dětech zatratili sami sebe
odsoudili se k samotě svou vlastní nenávistí
vyvraždili svou vlastní výpravu do zaslíbené země
tak nicotní ubozí a sebejistí
Osudem otců bude navždy zbytečnost
svědomím čítanka a holé dětské ruce
odplatou nenávist výčitkou netečnost
prokletím vzpomínka na jejich vlastní dětské srdce


1976


Videoklip. Námět na historický velkofilm. Nejmladším okupantům prý ještě ani nerostly fousy. Určitě neměli dojem, že jedou vraždit, potlačovat, ničit. Odvěká schopnost mocných obalamutit malé blbečky, osvoboditele, obětavce, ochotné položit svou existenci na oltář pofiderních křížů, hranic, svobod, vyznání, práv, území, svrchovanosti… Viděl jsem to jako jeden nekončící úděsný velkofilm: století se mění, a s nimi móda, umění, jazyk, tanec, jídlo, zvyky, konvence. Ale Evropou neustále táhnou hordy malých válečníků, zleva doprava, odshora dolů, a zase zpět. Na těch putujících, klamaných a klamajících hordách odrostlých dětí se mění uniformy, epolety, trikolóry a národní barvy. Trvá to pár minut, hodin, dnů… a už na nich roste tráva, a po ní si to vykračují za zvuků dud další a další školáčci. Za zbabělé úskočné hrdinství, za skutečný odpor už od té doby považuji jen vraždu na tyranech, vymýcení těch, kdo uvádějí bezejmenné masy do pohybu. Zbytek je ticho... zpívá chór v muzikálu Vlasy.


Hlavnístránka