Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Jidášské Vánoce
   Jídlo přes ulici
   Jeho dílo ještě žije
   Joe Dvojtečka
   Jako kdysi ty

Jeho dílo ještě žije


Vídal jsem poštovního holuba
stál na kolejích
a neuhnul ani když projel vlak
vídal jsem sebevrahy na zábradlích mostů
skákali zpátky na chodník
uhýbali a šeptali: skoč nejdřív ty já pak!
Vídal jsem davy líných aut postávat na dálnicích na červenou
vídal jsem vesnického slepce - blázna řídit v lese dopravu
je v módě prožít dovolenou tam kde nikdo nechce
být v sedmnácti v důchodu s papírem na hlavu


Měl jsem být rád
že vůbec ještě vidím
častokrát zavřu oči - nenávidím
A když je násilím rozklížím
abych měl konečně jasno
teď na místě a hned
ptám se sám sebe: je vůbec možné dívat se a vidět
když není šance myslet natožpak rozumět?


Ve zprávách dávali šoty z Číny reklamy na banány tanky
a já měl čínské džíny dcera lampiony štětce svíčky
tužky plastelínu barvy
má žena podepsala mechanicky rezoluci všech proti všem
chtěla nemyslet nebýt nevědět nic na nikoho o ničem


Potkávám denně partu vězňů staví atriové domky pro bachaře
a partu uhlířů s briketami na černo - mají úplně stejné tváře
v poledne mě elegantně lohli miluju profíky
a tihle perfektně kradou umí to
Večer mě hostí rumem v hospodě nedávají straně vládě
jednou tam pudem všichni
Mám je nenávidět když mně je jich líto?


Četl jsem zadní stránku Melodie
jak umí starý žid Dylan žít a chodit v davu
rozprodává svoje zmatky študákům a sám si uchovává chladnou hlavu
Četl jsem v Paris Quotidiénne jak do něj svinsky buší
nekonformní mladí
že dává prachy z protestsongů na zbrojení
davy šílí - Carpe Diem
je patnáct minut na scéně a z toho deset ladí
Chtěl bych ho jednou u nás vidět
obscénního tátu folku
jak stojí ve zpožděným expresu na jedný noze
sní vstoje že má v každým okresním městě krásnou holku
klimbá zády opřen o vojáka
a zdá se mu o filckách v lůžkovým voze
Mrzne v zimě v autě cizích lidí
počítá v duchu prachy na dluh
které věčně chybí
veřejný jak samota otrok strachu z lidí
úporně kalkuluje co by ze mně bylo kdybych kdyby


Vystál jsem frontu na svou desku pod pultem
a napsal na ni Dylan kámoš New York /Nebo Columbie/
snil o tom že jsem u něj barmanem detektivem listonošem
čímkoliv - ale co pak až vyjde večerník:
Mistr je mrtev ale jeho dílo ještě žije?!
Tak si znova pouštím dokola jedinou desku
kterou s ním doma mám
Deska krásně praská a syčí a mně se zdá že je na tom stejně:
strašně na všecko sám


1980


Osobní povzdech. Když bylo zle, hrál jsem si s představou, jak by na mém místě dopadnul Dylan. A naopak. Když mu vyšla nová deska, pár písniček se ubíralo stejným směrem, kudy jsem vykročil i já. Pocit souputnictví, spiklenectví, bratrství. Taky přiznání, blízkost i nebetyčná vzdálenost v pocitu krásného sebezničení.


Hlavnístránka