Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Kristovy roky
   K pětadvaceti
   Kde? Kdy? Já a ty
   Karyatidy
   Kejklíři
   Konec experimentu
   Kytice času
   Klaun Honza smutné postavy
   Kámen mudrců
   Kocovina
   Kopie klíčů
   Kápě dýka a plášť
   Kolumbiana
   Korálky
   Klubíčko s červenou nití
   Kukluxklan a kostel
   Každý večer
   Královna noci
   Kazipich
   Kámen a strom
   Kus dřeva v ruce
   Kdo jste?
   Kurva hlad
   Kecy

Kurva hlad


Kolotoč na rohu ghetta
šarlatová barva sukna vojínů
střelnice na pouti lásky
krematoria ve stínu
smrtka jak hlávka zelí
zatíná srp do ticha
prodává o žních jmelí
amplión hladu kručí do břicha
Kurva hlad člověka svléká
odhalí pravdu a svolí
milenec klečí a smeká
a sebeláska bolí
Generál dobrého jitra
mává bankovkou dobytčí soli
za úsměv zaplatí zítra
smrt miluje slepeckou holí
Blanické rytíře poutá
provaz bázně v neprůstřelné vestě fraku
diplomaté přijdou po nás
co vraždíme jako kola vlaku
Omalovánky dějin
výprodej myšlenek z herbáře
orchestrion plný smetí
kosmetika na tváře
kolotoč přetéká krví
kat sám sobě zavelí dost
stránky čítanek trpí
rotačky skandují spravedlnost
Národní hrdina pláče
samaritán fárá do dolu
továrny cupují fáče
prapor dýmu stoupá nahoru
dotkni se zbabělce ve mně
přidá za tebou do kroku
za ním půjde celá země
největší armáda pokroku
Kurva hlad hrdinu svléká...
Beránčí krev něžně voní
dýka zní o dýku
zápalná oběť plane
zpěvák zpívá o tichu
nádoba zraní rty trním
kazatelova kalichu
světec jde na špalek první
slova čpí po hříchu
Vesmír se svíjí hladem
smrt sváží úrodu bitevních polí
let Ikara končí pádem
rány se léčí papírem a solí
pomník veřejného sadu
cituje lidé měl jsem vás rád
parfémuje se Slavín
slaví se sedmý listopad
Kurva hlad národ svléká
až odhalí pravdu a svolí
milenec klečí a čeká
a sebeláska bolí


1974


Projel jsem jako student třetinu Evropy, stopem, vlakem, pěšky, jednou s pěti, jindy třiceti pěti dolary v kapse. Cítil jsem se volně, bezpečně, lítal jsem po horách, nejedl, nepil, nespal, poznával náhodně potkávané lidi, věci, domy, stromy, hory, vnímal všemi smysly. -Tohle mi už nikdo nikdy nevezme!- opakoval jsem si do zblbnutí omámený pocitem sounáležitosti. Pak jsem přejel hranice. Něco tiše křuplo. Páteř?! Ischias? Radost se vytrácela, cítil jsem se stísněně, i když mi vůbec nic nehrozilo. Jako bychom všichni podléhali nějakému generálovi, sloužili v neviditelné armádě, ovládané nepsanými pravidly. Tahle pouťová armáda mě iritovala, nenáviděl jsem ji, cítil se kosmopolitou, občanem vesmíru, chtělo se mi vyletět zase ven. Po roce 1971 už to nešlo. Tohle je hymna zbabělých Čechů. Měl by ji zpívat chór sto třiceti tisíc tajných spolupracovníků. Zpívám ji pouze já sám.


Hlavnístránka