Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Love story 77
   Lady Vamp
   Literární lásky
   Láska žehem
   Liturgie
   Led v koktejlu

Love story 77


V narvaným vlaku ona a voják
vklíněný dechem do davu
letmo se na ni zadívá
v sobotu mají doma zábavu
visí na ní očima zplihlýma
jako visívají prapory z balkónů
stojí u dveří záchodů a jedou dál
jen oni dva jen oni dva
a v kapse opušťák na pár dnů
a prázdná láhev od piva


Dívá se na ni jako se dívá
sedlák v cirkusu na koně
usíná vstoje a ona zívá
taky má známost na vojně
a vlak sténá a kymácí
stromy se klátí venku
ona má chvíli volna po práci
a on na pár dní dovolenku


A vlasy větru vrývají šmouhy
klikyháky do špíny na okně
míjejí výhybky semafory touhy
dýchá jí vlhko na krk - a ona hledí mimo mě


Páteční špínu spečenou ve vlasech
naráz nevymyješ šamponem
šoupnou tě támhle a pak zas sem
dva roky na nic a všechno na honem
saniťák ti dá ráno prášek
zapít lokem piva na bolest
a ona má na sobě ubohý tříčtvrťáček
půjčený na intru od holek


Vedle v kupé se někdo zasmál
jakoby šašek dostal kopanec
koleje duněly naschvál
mráz pryčna deka a kavalec
Nepadlo jediné slovo a byli víc než milenci
pohledy potají chtěly tak mnoho
a navenek nic než chci
vím že nemáš moc času a pojedeš vstoje dál
tak si vem potají všechnu mou krásu
svoji jsi mi dávno dal


Bylo jí míň než ženě let a víc než dítěti snů
milovali se v uličce něžně v objetí cizích pohledů
a my co jsme stáli kolem jsme studem hleděli mimo ně
žárlili plakali záviděli patami ryli do země


Odtrhla se od něj pohledem
a sklonila na chvíli hlavu
neměl co by jí mohl říci
vlak brzdil rtěnka dopadla na podlahu
Vystoupila a vlasy větru
vrývaly šmouhy do špíny na okně
a semafory touhy
křičely do noci
zeleně zeleně zeleně zeleně


1978


Po hraní v odlehlých vesničkách vlasáči nasedli do embéček, a já šlapal na nádraží. Během čekání na přípoj jsem v kulturních koutcích čítal Rudé Právo (nikdo mě neznal, tak jsem se ani nestyděl). Nepřítel mi nezáludně ukazoval své vnitřnosti. Vojáci na tom byli mnohem hůř: jeli odnikud nikam, zoufalí, s vyhaslými pohledy. Alespoň jednomu jsem připsal veřejné milování, o kterém se vypráví na všech ubikacích světa. Dodneška se to v řadách diváků občas zazelená. Vojáci, smutná parodie na trampy, unášení rytmem příběhu, se nechávají ukolébat duněním vlaku, a já se stydím. Jsem nevoják.


Hlavnístránka