Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Noc plná hotelů
   Noční soud
   Nádražní balada
   Na okraji
   Nemám rád
   Na množství nehleďte
   Na 1.Máje
   Nech mě hrát
   Nikdo v zemi nikoho
   Na dluh Bulatu Okudžavovi
   Navzdory všemu
   Na Hanou
   Na kávu likér a kousek olova
   Nevratné změny na nebi
   Nebylo mrtvých
   Nitky
   Naviják
   Nebuď nikdy sám
   Nebylo mrtvých a není raněných
   Nekrytý šek
   Na smrt herce
   Na tesknú notečku ve Frýdku-Místečku

Nebylo mrtvých


Cizí ztemnělé povozy
zimní táhlé sněhy vezou
nezodpovězenou dlažbou na sklonku léta
Kolik je nočních hodin a kolik je ti let?
Několik mrtvých a několik raněných
Málo čtou a válku vedou
nesnídají jako mraky stejní
kaménky házejí do hejn - sami tolik vrabčí
Kolik je poledních hodin a kolik je ti let?
PĚT MRTVÝCH A SEDM RANĚNÝCH
Zahanbeni - a ty padáš -
pijí tvoje zapomnění
Kdo jim je podal ?
Tupě stejní bez provinění
Jak je ti na vlhké dlažbě
a kolik je krkavčích hodin?
DEVĚT MRTVÝCH A JEDENÁCT RANĚNÝCH
O zem trávou udeřili
dětské hroby v parky mění
Nakupují malé lžičky
hrníčky a příborníčky
Tam kde ti bylo po kotníky růži zasadili
Ohniví hřebci pádili
trojky se splašily
hranice plály jako ruce dívek v ohni
Vzpomeň si - kolik ti bylo let a kolik hodin?
MNOHO MRTVÝCH MNOHEM VÍC RANĚNÝCH
Do lesů odjeli
svých žen se báli
do hadrů oděni nevzhlédli od cesty
A v cizích mlýnech semleli zapomnění
Ohně ztemněly
vrány se vrátily
Jenom dálky bíle páchnou nehašeným vápnem
Kolik jich bylo? Pro koho trpěli?
A kolik je podzimních hodin?


Hlásíme správný čas: Nebylo mrtvých
A není raněných!


Čítanka mé generace je nepopsaný stoh papírů, kam jsme odkládali marné pokusy ozvat se proti okupaci. Krylův Bratříček je teskně romantický, rusky bolestínský, bezelstně konejšivý. Dodnes se v něm nepoznávám. Četl jsem jako kluk protokoly z procesů, pamatoval si stejné semknuté řady občanů při příjezdu nacistů, a bál se okamžiku, kdy se budu bát vyjít na ulici i já. Nevěřil jsem vlastnímu rozhořčení, cítil jsem za ním svou malost. Nahrál jsem tu písničku s pocitem marnosti, nedostatečnosti a nepatřičnosti. Spíš sám pro sebe, abych neměl pocit, že jsem mlčel. Pocit studu, který mě provázel po odchodu ze studia, zůstává nadlouho rozpuštěný ve všech ostatních písničkách. Marně jsem se tehdy opíral o halasovskou četbu, holanovský tichý vzdor a bezručovskou naježenost. Všechno to byly jen literární pózy. Dar přesně a pádně vystihnout náladu národa mě opouští ve chvíli, kdy se jej pokouším prokázat sám sobě.


Hlavnístránka