Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Omamná květina pravdy
   Omalovánky
   Orloj
   Obrázky v kartách
   Olivovníky
   Ona hraje - on se bije
   Oblíbený zpěvák
   O skle
   Odkud? Odsud
   Odsouzenec
   Odvolej od sebe oheň

Odkud? Odsud


Zvoník ve venkovském kostele
kolik mu tehdy mohlo být let
Odehnal od kostela kluky
donášel lidem poledne
rozsvítil okna a postavil pod ně květiny
Rozpoznal nedělní ráno
dávno předem
louka se houpala
dálka se chvěla v horkém vzduchu
nad obilnými poli
poštovní vozy odjely na oběd
a lidé vybírali nejhezčí šaty
a byli všední
Vždycky jsme mu pomáhali zvonit
aby rostlo obilí
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Po létech jsme ho znova potkali
na náměstí kamenného města
odpočítával schody ve věži
obcházel trouchnivá prkna
a díry v obloze
Pomáhali jsme mu tenkrát zvonit
a na dlažbě rostlo obilí
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Vyprávěl nám jak se v šestnáctém století
jeden zvon z věže utrhnul
a stáhl sebou na dlažbu i zvoníka
Bylo nám to trochu k smíchu
pomáhali jsme mu trochu opilí
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Poledne nám zakrývalo nebe
zvon na jeho straně zněl opuštěně a prázdně
propadl náhle kolem nás
a dole se seběhli dva lidé
strážník a jedna stará paní
Léta stál na věži s prohnutými rameny
zdálo se mu jak je odtud blízko k nebi
zaprášené vlasy a pomatený svět kolem
letěly v havraních křídlech jeho hlavou
provazy naříkají
mají svůj osud
měly by se vyměnit
ODKUD? ODSUD
Byla krásná a svatá neděle
dálka se chvěla v horkém vzduchu
nad obilnými poli
Maria utíkala s oslíkem a Jezulátkem
Odkud? Odsud
Vždycky jsme mu pomáhali zvonit
aby rostlo obilí
houpali se na provazech a zvony zvonily
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Pavel Bohdan Petr Štěpán a já
Bohdan
Petr
Štěpán
a já


1967


Noční Praha je místem magických setkání. Když zavřeli v deset hospody, chtělo se tak žít, vystoupat po schodech do věží, zvonit do světa tajemné zprávy: jsme tady, chceme letět, nechte nás… Potkal jsem se s klukem, který měl na starosti zvony Týnského chrámu. Nepřišel mu parťák, nebo nám chtěl ukázat, jak jsme my dole nicotní… V mátožném nevědomí jsme překračovali trouchnivá prkna (on je znal popaměti), opírali se do hmoty zvonu, který se zprvu ani nehnul. Celá konstrukce věže se otřásala, a my slyšeli čtyři různé zvuky. Oč bohatší je být nahoře, být tím, kdo dává lidem dole zprávu. Ještě je něco nad vámi, figurky z Člověče nezlob se. Pak jsme přešli na petrské náměstí, tam už to nebylo ono. Některé okamžiky se neopakují. Melodie měla vystihnout přelévání zvonů, a já byl najednou malý, nicotný, navíc. Proto ti čtyři zvoníci... a já.


Hlavnístránka