Písně Vladimíra Merty


A   B   C   D   E   F   G   CH   I   J   K   L   M   N   O   P   R   S   T   U   V   Z      


   Úřední odhad škody na vozidle
   Uchránit od zapomnění
   U konce s dechem
   Uplakaná Země paní Pampelišky
   Úlety

Uplakaná Země paní Pampelišky


Bylo parné léto a řeka tekla ve mně
z nebe padal večer a voněla země
v tom čase za devatero horami
kam vede brána posečenou travou
obklopený kouřem
jsem proplul
do uplakané Země paní Pampelišky
Z kopců se staly hory v údolí leží seno
obzor kraj pohltil a vepsal do svých barev
po dobu dvou hodin jsem necítil tíhu ani vinu
Taková je daň
která se platí zlé ženě
v uplakané Zemi paní Pampelišky
Po čtyřech dnech jsem zabloudil ve tmě
a potkal u zdi vyjevené dítě
Smálo se na mě skromně jejích šestnáct let
Ptal jsem se jí jestli ví jak je krásná
Odpovídala mi s úsměvem
-- Blázne ne --
v uplakané Zemi paní Pampelišky
Dívali jsme se na sebe jako dva stromy
leželi v trávě jako spadané listí
potom se smála nad barevnými zbytky mých šatů
Šeptal jsem bezradně -- Blázne ne --
v uplakané Zemi paní Pampelišky
Bylo parné léto a řeka tekla ve mně
tiše jsem stál a voněla země
tráva kvetla dál za zavřenou branou
hrál jsem sám se sebou na schovávanou
Ruce složené v klíně
dvakrát sbohem jednou nashledanou
Je parné léto a znovu řeka ve mně
večer přichází a voní země
-- Dejte pryč ruce chci zpátky tou branou
chtěl bych ji nevidět ale vrážím do ní hlavou
Chtěl bych jí projít z obou stran
Být znovu mladý - oklamán
Chtěl bych ji obejít a vidět co se tím změní
Ale vím že zeď a tráva
a uplakaná Země paní Pampelišky
nebyla a není


Každý si prožije příběh s hadem a zakázaným ovocem po svém. Považoval jsem se za buddhistu a jogína, protože jsem na záchodě u strýce z Frýdku-Místku našel stránku polského časopisu se základními meditačními cviky. Měl jsem na zdi namalovaný tantrický bod...

Byl jsem jako každý poblázněný Rimbaudem a jeho rozrušováním smyslů. A přitom chtěl zůstat kusem přírody, se svou fantazií, nezkaženými smysly, citem a obrazností. "Nechte si svoje LSD, my máme naše lesy"-řekl jsem jednou trochu nejapně, když se začínaly objevovat nabídky umělých rájů. Nechtěl jsem patřit nějaké kyselině. Okouzloval mě Castaneda-do doby, než se stal kultovním autorem. Cítil jsem se povýšen nad společenstvím undergroundu. Věřil jsem v ráje, do kterých se dá propadnout uvolněnou fantazií. Ale po pravdě bych se do nich asi nikdy nedostal, kdybych neokusil.


Hlavnístránka