"Existuje v kapele nějaká opozice proti možné elektrifikaci?" ptali jsme se jich před dvěma a půl rokem. Tehdy Majerovy brzdové tabulky, jedna z nejsvébytnějších 'domácích kapel', vydaly své třetí album Babí Jan a na nadhozenou otázku odpovídali lakonicky 'Ne'. Bylo dobré to slyšet: protože jakkoli je opakování jistě matkou moudrosti, zároveň v sobě skrývá nebezpečí stereotypu.
        Na první poslech je nové album skupiny Ryba Ryb "léčbou šokem". V ryze akustických krajinomalbách přibyly nové, dosud nezazkoušené odstíny, Tabulky si po letech pro účely nahrávání pořídily bubeníka, přijaly na milost elektrické kytary a do své neuchopitelné hudby vkomponovaly moderní technologie. Studio se stalo dalším nástrojem. Když skupina dva dni po Mikuláši album v Akropoli pokřtila, stálo v druhé polovině koncertu na pódiu hlasité (leč nikoli hlučné) combo. Ale pozor: jak koncert ukázal, základní poznávací znamení zůstala zachována.
        (Osoby a obsazení: PK, RD - individua, nechvalně známá z tohoto listu, PL, AL, AB, VK - Petr Linhart, Andrea Landovská, Antonín Bernard a Vít Kahle čili Tabulky, PF - Pavel Fanta, spoluproducent alba Rybou Ryb a hostující Tabulka. Dále hráli: Slávie, Osijek, číšnice nahoře bez, výčepní a hosté z redakčního detašovaného pracoviště.)

PK:	Odpíchl bych se od té jakoby moderny. Používáte ji střídmě, nicméně: koho vlastně napadlo začít pokoušet něco takového?
PL:	Když jsme dokončovali Babího Jana a byli v grafickém studiu Karla Halouna a Luďka Kubíka, říkali nám 'My vám něco pustíme, nám se pořád zdá, že byste tam mohli mít nějakou rytmiku' - a pustili nám tehdy novou Morcheebu...
RD:	Aha...
PL:	A já - ne, že by ta skupina byla zrovna moje krevní... skupina, ale hrozně se mi líbilo, když jsem slyšel, jak se ten elektronický spodek dá funkčně spojit s akustickým nástrojem. Já jsem byl třeba spokojený ve starých Tabulkách, kde jsme neměli klasické bicí, ale elektronicky snímané, takové ty pady...
RD:	Fuj! Při tom si vždycky vzpomenu na Dalibora Jandu!
PK:	Já na Sagvana Tofiho a jeho Večírek...
PL:	Ono to zní hrozně, ale třeba pro zkoušení a pro nějaký kontakt s lidmi v malým sále je to lepší než nějaký škopky, který tě vždycky přeřvou. Samozřejmě, od té doby uplynulo spoustu let a ta technika je úplně jiná... Je akorát blbé, když se toho člověk stane otrokem... My jsme vlastně začínali tak, že jsme ty písničky stavěli na samplu, a potom se rozhodovali, že tu a tam sampl vyhodíme a přijdou tam bicí, což se nakonec stalo ve většině případů.
RD:	A když jsi pak s tímhle přišel do souboru, setkal ses s pochopením?
PL:	Dodnes jsme se v tomto nesrovnali, dokonce máme některé plochy, ve kterých si vůbec, ale vůbec nerozumíme.
VK:	Někteří zvracíme...
PL:	Ano, někteří zvracejí a já si v tom špičkuji a někdy to chlapcům vmetu do tváře. Třeba varhany v Elišce & větru...
VK:	Fuj!!!
PL:	Ale ani nevím, jestli je to snaha posunout ten zvuk někam dál. Mě napadají nějaký písničky, který nějak vznikají z atmosféry, kterou já ani moc nekonstruuju, to souvisí s tím, co se děje kolem mě, kolik je mi let a co okolo sebe vnímám. Tady došlo k milé synchronicitě, která už nás předtím také několikrát potkala, že je potřeba něco udělat a zároveň možnost to udělat, kontakt s producentem Markem Stifterem, který má digitální studio a dá se s ním spolupracovat.
VK:	Já myslím, že jsme každej chtěli, nebo podvědomě cejtili, že tahle deska bude jiná - zvukově jiná...
RD:	"Bude", nebo "by měla být"?
VK:	Bude. A nerad bych, aby vznikla domněnka, že jsme nespokojený s novým zvukem... všichni jsme to chtěli, akorát nemusíme ve všem stoprocentně souhlasit, vyhovovat si, to je přirozená věc.
RD:	Která byla vlastně první písnička v tzv. novém duchu?
PL:	Napsaná? Rybou ryb. Krátce po vyjití Babího Jana... Paní z vln je relativně čerstvá, Marianne I taky, ale muzika je zase z roku 1996 nebo 1997.
PK:	Když jsme se bavili o té moderně: mě písnička Ke kameni přijde jako vyloženě triphopová záležitost. To byl záměr?
PL:	Byl to záměr. Tajemno, které se tam děje, nebo které má být evokováno, lze vytvořit takto... triphopově?
PK:	Neměls obavu, když jste dělali tuhle věc - a vlastně i celou desku -, že celý tento modernistický nádech může zahlušit to nejzákladnější, co v tom je - a to melodii?
PL:	To jsem si vždycky hlídal a myslím si, že to nehrozí. Někdy jsme se i střetli v názorech, Marek nebo Pavel to chtěli jinak, ale vždycky jsme to nějak uřídili, aby technika sloužila písničce...
PK:	V téhle souvislosti mě napadá, jak byste se srovnali se situací, kdyby si vás někdo vzal do pazour a udělal ryze elektronické remixy.
PL:	Jsem jednoznačně pro.
AB:	Já jsem jednoznačně proti.
VK:	Já nejsem ani pro, ani proti; záleží na tom, kdo to dělá, už se ostatně stalo, že Dušan Krejdl z Radia 1 udělal tři starší věci: jedna je jakž takž, další nic moc.
RD:	Vy už máte za sebou remix sebe sama, ne (miniatura Kráva z Babího Jana, pozn.aut.)?
PL:	Jo. (směje se)
VK:	S velkým úspěchem, akorát to ti rozhlasoví manažeři nepochopili.
AL:	To byla taková něžná koketérie.
PL:	Ale mimochodem - chápete tu úžasnou souvislost, kterou jsme naznačili na konci poslední desky?
PK:	Nedávno jsem poslouchal všechny vaše desky "v jednom zátahu" a uvědomil si něco, co mi celá léta nedocházelo. Že Místa častých zjevení byla dost jiná než ostatní desky, o té nové vůbec nemluvím, protože tam bylo hodně minimalismu. Nebylo to zdaleka tak písničkové.
VK:	Určitě, naprosto přesnej postřeh.
PK:	Bylo tam tehdy nějaké ovlivnění zmíněným minimalem?
PL:	U Míst? Určitě, to celé vzlétalo z nějaké souvislosti s tím, co dřív dělal náš Velký Učitel Oldřich Janota... Teď mě napadá, že vůbec nevím, proč si to myslím. Jestli je to ve zvuku, nebo v atmosféře... Mám takový pocit, že RYBA, i když je hudebně úplně jinde, má k Místům asi nejblíž.
VK:	Mimochodem - když jsem poslední desku pouštěl mý mámě, říkala "nojo, to je hrozně pěkný" - já čekal, že řekne, že je to nahlas, a ona říkala, že je to takový lyričtější, jako první deska... V muzice se vůbec nevyzná, ale najednou to pocitově možná trefila...
RD:	V písničce Lucie & slunovrat zde přítomný pan Kahle i sólový pěvecký part provede. Neslýchané. Vyžádal si to sám, nebo byl donucen?
PL:	To je píseň s mužským textem, tak jsme to furt zkoušeli...
AL:	Když jsem to zpívala já, byla to hrozná folkárna... Ne, prostě se muselo ukázat, že Kahle umí úplně všechno.
VK:	To je základní.
AL:	Tam ta melodie je taková jemná a když jsem to zpívala já, tak to bylo úplně přeslazený.
VK:	A druhá věc: ten text mi momentálně sednul do mýho současnýho rozpoložení, takže to šlo od srdce.
AL:	Tak my víme z auta, že Vítek zpívá hezky...
RD:	Mě napadlo, že jste se na téhle desce dostali do podobné situace jako Beatles na Revolveru, kdy se ty věci opravdu nedají ve studiových verzích přenést na pódium. Nevadí vám to?
PL:	Mně to naopak vyhovuje.
VK:	Mně připadá, že to všichni zbytečně moc řeší, že je to vlastně přirozený a akceptovatelný. Deska je deska a živý koncert je založený na interakci mezi muzikanty a posluchači.
PK:	Já si spíš myslím, že ta otázka byla směřovaná jinak, že tahle deska je hodně o barevnosti a že s pouhými třemi nástroji na koncertech jí prostě nelze dosáhnout.
AL:	Ale jak říkal Vítek, tam jsou jiný věci. Tam je atmosféra, komunikace s lidmi.
PF:	Navíc tyhle písničky fungovaly pouze s mandolou. Když je dobrá a dá se zahrát jenom s jednou kytarou, dá se nahrát i s bubny.
RD:	Existuje nějaký typický keltský předmět, který by po vás mohli "Kelti" metat na Beltinech jako po kolaborantech?
VK:	Zkaženej cider.
AL:	Zkaženej cider v igelitovým pytlíku.
PL:	Ještě řeknu takovou věc. Jak nás všichni neustále řadí do takový tý keltský vlny nebo skupiny...
RD:	To jsem neřekl.
PL:	...což tímto potvrzuji... tak se mi líbí, že lidi, který v tý keltice jedou, to nějak nevnímají. Nemají nic společnýho s nějakou ortodoxií.
AL:	Navíc většina lidí vyznává Petrovy texty. Samozřejmě, ta muzika okolo je důležitá, když by to někdo recitoval, tak by to asi nebylo ono.
VK:	Víš, co bychom tady měli veřejně říct? Já už cítím dlouhou dobu, že nás trošku sráží nebo determinuje, že nikdo neví, kam nás má zařadit. Novináři a dramaturgové hudebních klubů. A my jsme jim vlastně k tomu dlouho nic neřekli. My bychom měli - a to říkám tady do přístroje - říci, že děláme folk rock. Tečka. (všichni zařičí smíchy) A oni budou spokojený. (Následuje mnohaminutová, ohnivá debata o platnosti a použitelnosti termínu "folk rock", komunikaci s kluby a zviditelňování souboru vůbec.)
PK:	Myslíte si, že děláte muziku, která je vstřícná k posluchači?
PL:	No, já si samozřejmě maluju svět tak, jak bych chtěl, aby vypadal.
AL:	A jak on nemá televizi, tak se v tom neráchá. Takže když tohleto řekne, tak to tak skutečně myslí...
PK:	Tedy se, Petře, domníváš, že děláte přijatelnou muziku pro široký okruh posluchačů?
PF:	Z týhle desky cítím, že to není daleko od pravdy.
VK:	Já jsem ten pocit měl taky, ale pak jsem šel na jednání do Evropy 2 a odešel jsem jako zpráskanej pes.
RD:	Já bych se zase vrátil do hry. Marianne I mi připadá jako jedna písnička od Jethro Tull, Fallen On Hard Times.
PL:	Jo, má podobný rytmy. Mě vždycky fascinoval ten Andersonův styl hraní na mandolínu a to je v tý písničce promítnutý. I když si myslím, že písničku, kterou jsi jmenoval, neznám, nebo možná podvědomě. Ještě i ta inspirace je od Yeatse, z Keltskýho soumraku, kde vypráví o nejkrásnější dívce Irska, která se jmenovala Mary Hines, žila v mlýně Balywee a všichni folkoví zpěváci o ní skládali v 17. století písně.
RD:	Kdybychom se ještě vrátili k textům...
PL:	Pro moje texty je typické, že jde o povídání si s vlastním nevědomím nebo s vlastní animou.
AL:	Měli bychom médiím prozradit tvoji přezdívku lesbický básník... Proč? Za prvé je to samozřejmě sranda, ale za druhé v Petrových textech opravdu strašně funguje ženská duše.
PL:	To vzniklo takhle. Pavla Slabá jednou k vám do Rock & Popu psala recenzi na koncert Alanis Morissette v New Yorku, kterej ji nebavil, a ukončila ten článek slovy, že celkem lituje toho, že nezašla do vedlejšího vysokoškolského klubu na večer poezie místní lesbické básnířky. To mě tak dostalo, že jsem se rozhodl stát se lesbickým básníkem v opozici k Pavle Slabé... (smích) Nedávno jsem si uvědomil, že můj vztah k animě, k jakémusi protipólu, který mám v sobě, tedy k ženskému principu, se ve mně při psaní textů na tuhle desku asi strašně promítl. Většina písniček je psána v ženském rodě a o ženské postavě... Třeba Rybou ryb je o tom, že si myslím, že křesťanství, které odplouvá stejně, jako období ryby, je strašně mužské náboženství. A že to pomyslné kyvadlo, které je někam vychýleno, se musí zase vrátit. O tom je feminismus a podobné jevy, a i když s nimi úplně nesympatizuju, chápu, že jsou. Křesťanství tím, že mezi člověka a Boha postavilo Krista a církev, způsobilo, že Bůh má pro lidi skrytou tvář.
AL:	Paní z vln je pro mne taky o předkřesťanských ženských božstvech...
PK:	Z nových textů, snad vyjma písničky Kotys, jako by vymizely dříve tolik typické místopisné či jiné reálie...
PL:	Kotys - což je starověká bohyně koní - má částečně místopisný text. Nad Berounem jsou skaliska, která začínají jeskyní Zlatý kůň a končí kopcem Kotýz, ve starých mapách psaném jako Kotys ... V tomhle kraji existuje spousta úplně typických iniciačních pověstí. No a písnička Eliška & vítr má za sebou konkrétní historický příběh o Elišce Kateřině Smiřické, který se převinul do pověsti a dochoval se taky prostřednictvím známé připitomělé kramářské písně Znám já jeden krásnej zámek nedaleko Jičína. Ta skladba je taková moje soukromá mše za Elišku a její osud. Myslím si, že zažíváme podobné osudy, pouze na, dalo by se říci, jiné lajně.
PK:	Petře, je pro tebe jakožto autora důležité, aby posluchač přesně pochopil obsah toho kterého textu?
PL:	Není. Svoje psaní vůbec nesměřuju k tomu, aby lidi poznali konkrétní věci. Pro mě je důležité si svobodně zvolit obsah toho sdělení a ošíval bych se sám před sebou, kdybych měl pocit, že tam chci nacpat až moc konkrétna.
AL:	Řekla bych, že Petr se dostává čím dál víc do takových abstraktních příběhů, který si může najít každej, kdo vnímá věci podobně jako on.
PK:	Hrajete už deset let v nezměněném obsazení. Prozradíte váš recept na takovouhle soudržnost?
AL:	To je strašně nezvyklý, že? Taky nechápu, jak jsem to s nimi mohla tak dlouho vydržet! (smích)
PL:	Až teď jsme se začali škorpit o nějakých věcech - o tom, jak udělat desku a co z toho plyne. Bavili jsme se proto o tom, že možná učiníme nějaká opatření, abychom se už dál neškorpili. A ta opatření povedou k tomu, že když se například ještě víc zblázním do elektronické muziky, což se může stát, stane se třeba nějaká odbočka.
VK:	Jde mj. o to, že naše muzika si našla své posluchače a na koncertech funguje. To je strašně důležité a vždycky nás to stmelí.