Karyatidy
Všechny cesty po kterých jdeš
jsou plné zlých znamení
jenom jednou se ohlédneš
a celé město zkamení
Všechny tvé chyby napravíš
další vzápětí uděláš dál
jenom jednou se zastavíš
a celý svět jako by stál
Všechny omyly měly svůj cíl
budou tě drtit i podpírat
Zatím jsi v kameni jenom žil
jednou v něm budeš v soše umírat
Tesilový tuláku z vlaku I.A třídy
myslíš že na všechno vystačím sám?
Zahoď lístek bratře Lidé jsou karyatidy
vzpínají oblouky svých snů ke hvězdám
Trochu silácké gesto: chtěl jsem sám sebe podepřít sám sebou, jako ty figurky co podpírají Živnobanku co podpírá ty figurky, co podpírají mně, který zase podpírám vás... Koloběh vzájemného podpírání v přírodě má smysl, když se najde alespoň jeden pod a jeden nad vámi. Koho by nebavilo přilíčit si svaly, vypnout hrudník a vyostřit zrak, když je tím podpíraným. Tahle píseň mi měla dodat stejný pocit, i když už pode mnou nikdo nezůstal. Teprve sražen na záda vidí člověk hvězdy na nebi. Pokleslá nálada je pořád ještě nálada, a kam chodí nálada, nechodí smrt.