Zelené rukávy
Zvoní klekání vojsko uhání
víra v boha zvedá rytířům hledí
a jeden z nich bledý jako mnich
koně zastavil oči rukou zaclání
Zmáhá ho pláč a lidská zášť
zmáhá ho krása a hebké hedvábí
Pozdě zvečera vychází z jezera
bílá paní se zelenými rukávy
Má v očích sůl a modrý hlas
a vodu pije z lesní studánky
Kdo se jí znelíbí toho políbí
a zahalí zelenými rukávy
Rytíř zapomněl za čím dlouho jel
toulá se s ní zapomněl na válku
-- Necítím vinu vím že zahynu
půjdu s tebou zvlnit jezerní hladinu
Pověz nejsi sen průhledný jako den
zmáhá mě krása a tvoje hedvábí
Vem si mé zbraně a běž
jestli musíš nebo chceš
ale nech mi tu za ně svoje rukávy --
Jako chladná zeď studí odpověď
a jeho prsten padá do trávy
Zem se zachvěla paní zmizela
nechala na zemi ležet svoje rukávy
Splývá s ní v dálce kleká do trávy
a její polibek bolí
Skrývá v ní hlavu - pozdě pochopil
že líbal smrt - a v trávě leží zelené rukávy
Nevím, kde jsem zaslechl alžbětinský anonymní motiv. Po paměti jsem si písničku zharmonizoval, z útržků anglických slov přimyslel příběh, a čemu jsem nerozuměl dodělal po svém. Zpíval jsem tehdy improvizované balady ze sbírky renesanční poezie. Dneska se k písni vracím s Janou Lewitovou, zpíváme ji makarónsky, dvojjazyčně. A pak že se člověk vyvíjí. Vrací se jenom oklikou na místo prvotního hříchu.