Majerovy Brzdové Tabulky

[oficiální portrét] [historie] [diskografie] [texty] [fotografie] [koncerty]
[kontakty] [ukázky] [odkazy] [Majerovy Brzdové tabulky] [bylo...] [recenze]


[Gabréta] [Babí Jan] [Ryba ryb] [Pálava]


Majerovy brzdové tabulky – Pálava
iDnes, prosinec 2004

     "Majerovky" strávili příjemné chvíle pod jihomoravskou Pálavou, které se rozhodli zvěčnit na nové desce. Výsledkem je celistvé album plné silných hudebních nápadů hraných na klasické nástroje, ovšem zabalených v moderně znějícím zvukovém hábitu s různými smyčkami a loopy, kterému kapela říká folktronic. Připočteme-li výtečné texty, vychází z toho silný posluchačský zážitek. (Indies Records)

Hodnocení iDNES: * * * * * * * * * (9 z 10)


Trabandem do Pálavy
Folk a country leden 2005

     ...nová deska (Trabandu) Hyjé! je klenotem této recenzní kolekce stejně jako album Pálava, které natočila skupina Majerovy brzdové tabulky. Zatímco akční Traband obnažuje nahé emoce, „Tabulky“ pokrývají své písně závoji zvuků, jemných rytmů a nálad. Písňové obrazy mají velmi přirozené barvy kytar Petra Linharta, saxofonu či flétny Víta Kahleho a rytmický tikot bubnujících strojů je jen tiše spojuje jako nenápadný šev. Se zpěvem Andrey Landovské vznikají unikátní písně, napojené v meldoiích na starý kletský folk, stylově je to úžasná evropská worldmusic.

Vladimír Vlasák


Z Pálavy do Bretaně
Zpravodaj Jonáš-klubu č. 3, listopad 2005

     Když někdo neinformovaný uslyší, že existuje kapela s tak technickým názvem jako jsou MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY, mohl by se domnívat, že i produkovaná hudba bude rázu technického. Naštěstí tomu tak není. Kapela vzniklá na přelomu let 1985 – 86 se sice pojmenovala po prvorepublikovém železničním předpisu, ale její tvorba hledá své kořeny v dobách, kdy železnice byla ještě hudbou daleké budoucnosti. Majerovky, jak skupině její příznivci říkají, vydaly v letošním podzimu již své páté album, a stejně jako u těch tří předchozích to bylo u Indies Records. Po albu Gabréta z roku 1996, což je název Šumavy z keltského období, se opět objevuje název zeměpisný, který je zároveň titulem úvodní písně – PÁLAVA. Tato lokalita nedaleko Mikulova je pozoruhodná nejen svým vápencovým skalnatým hřebenem a zbytky hradů na něm, je to ale také symbol kraje bohatého na archeologické nálezy a zároveň rodícího dobré víno. To vše patří k inspiračním zdrojům spoluzakladatele kapely, zpěváka, hráče na strunné nástroje a hlavního autora Petra Linharta, který všech třináct písní alba otextoval a k jedenácti složil i hudbu. O dvě zbývající (Den svaté Anny, Sangria) se hudebně postaral saxofonista a zpěvák kapely Vít Kahle. Vedle těchto dvou patří do skupiny ještě violoncellista a houslista Antonín Bernard a zpěvačka Andrea Landovská. Kromě této čtveřice slyšíme na albu i dva hosty – multiinstrumentalistu Marka Štiftera a perkusistu Tomáš Makovského. Pro zvuk kapely a vyznění Petrových textů jsou vedle kvalitních kytar a smyčcových nástrojů důležité Vítovy saxofony a klarinet, a samozřejmě hlas Andrey Landovské, který slyšíme v devíti písních. Texty jsou často poskládané z různých obrazů (Stopy čínskou tuší / Rozmazané nebe / Tvůj odpolední čas / Mávám žlutou růží / A slunce pomalu vyhasíná - Odpolední čas; Hluboko pode mnou noc / Vysoko nade mnou den / V dálce se blýská / Pod kůrou místa / Léta a letokruhů / Sluneční zvíře stoupá na oltář / Vítr má podobu bílého koně – Svantovít; Psy mého spaní / Pohladit a nedýchat / Barokní kroky lovců / Sochy, větve, skály – Pád listopad), mají mystický nádech (Pálava, Volání jara, Hvězdopanna, Stínem), ale i realitu současnosti prolnutou se sněním, jako v Digital country (Čekám kdy to zmizí / Někde v televizi / Skončil čtvrtej díl / Domem chodí dáma cizí / Romantika ryzí / Spím), což je pěkná melodická písnička se slide kytarou v doprovodu. Velmi působivě zní Perychta, která začíná obrazem připomínajícím scénu z Jasného filmu Všichni dobří rodáci, kde se na zasněžené cestě mezi poli objevil průvod masopustních maškar, který pak překrývá Perychta, vládkyně zim a „jezdkyně ledových koní“, kterou však v mracích se přesypávající čas nakonec odvane. Jednoduchou, ale zajímavou aranží zvýrazněnou melodii zpívá Andrea velmi citlivě, přesně v duchu textu. Její hlas se posluchači ovšem v plné parádě představí hned v úvodní Pálavě, stejně výborně pak zní i ve Volání jara a dobře si rozumí s Vítovým sopránsaxofonem v podzimní Pád listopad i s Petrovým hlasem v Rybníku Tma. Výletem do Bretaně je inspirována píseň Den svaté Anny, v jejímž doprovodu dominují saxofony a basklarinet, a jejíž text je varováním před nebezpečným, bouřlivým mořem, omývajícím bretaňský poloostrov. Zpívá ji autor hudby Vít Kahle, stejně jako svoji závěrečnou Sangria, melodií i rytmem posazenou do Španělska, v níž slyšíme i Andreu.

     Album, které je vybaveno bookletem se všemi texty a diskografickými údaji, lze doporučit každému, kdo si rád poslechne pěkně zazpívané písně s texty naprosto netuctovými a výborně zaranžovanými doprovody.

Ivan Kott


Mnohovrstevnatá Pálava Majerových brzdových tabulek
Novinky.cz, prosinec 2004

     Majerovy brzdové tabulky se za téměř dvacet let, z toho třináct v současné sestavě, dokázaly vypracovat na jednu z nejoriginálnějších tuzemských kapel, což potvrzuje aktuální album Pálava.

     Nechybí jim hloubka, ovšem duchovní rozměr svých písní neukazují přímočaře, i když Hvězdopanna končí veršem Bůh jenom počáteční slova zpívá. Většinou však zůstávají Majerovy brzdové tabulky u náznaků, libují si v metaforách a symbolech, což ovšem neznamená, že by se neobjevil až aktuální obrat, jakým je Posvátné kance potkal jsem v bance. Většinou však převažuje intimní, introvertnější pohled jaký přinášejí verše Mí nerozhodní muži / Tvůj odpolední čas / Mávám žlutou růží / A slunce pomalu vyhasíná.

     Podobné je to s mnohovrstevnatou hudbou, která v sobě nezapře dávné folkrockové kořeny, ovšem přetavené v osobitý vlastní styl, který by si klidně pro svou hloubku a zasloužil přídomek art rock, kdyby ten nebyl zprofanovaný skvělými instrumentalisty, kteří skončili u narcisistické prezentace vlastních hráčských schopností. Tak jako Dead Can Dance dokáží do své hudby integrovat prvky world music, ale i tanečních rytmů, jaké se objevují v Železničním mostu. A nechybí ani vybočení v podobě skladby Digital Country. Posluchače však strhne především podmanivý hlas Andrey Landovské, vedle které se neztrácí ani zpěv zakladatele a skupiny, multiinstrumentalisty Petra Linharta.

Alex Švamberk


MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY
Pálava

Rock & Pop 2004/12

     "Konečně jsme po bezesných nocích, strávených na internetu, obejvili tu správnou škatulku. Když spojíte akustické nástroje a elektroniku do písňové formy, vznikne prý folktronic. Nebo také Pálava. Zde je ovšem ještě druhá možnost: zkřížit Tramín a Müller-Thurgau...," naznačuje směr, kterým se vydala formace Majerovy brzdové tabulky na svém pátém řadovém albu, "duchovní otec projektu" Petr Linhart. Ale i přes upřímně míněný pokus o definici je velice obtížné polapit do sítě slov náladu, hloubku a rozměr třinácti nových písní této svébytné formace. Opojení duchovní silou, nasbíranou na magických místech předkřesťanské kultury dýchá na posluchače z každého verše, sdělení zakódované do symbolů a metafor se jenom pomalu rozvíjí a odhaluje svá tajemství. A stejně tak hudba - tajemná a mnohovrstevná, odkazující jak k prastarým mýtům, tak k prchavým okamžikům letního poledne v rozpálených vápencových skalách jihomoravské Pálavy. Zvučné a dunivé asociace world music, ale i tanečních rytmů se proplétají a spojují s folkrockovým podhoubím a dávají tak možnost vzniku originálního stylu.
Body: ***** 5 ze 7

Karolína Cebrovská


MAJEROVY BRZDOVÉ TABULKY – PÁLAVA
i-folk, 3.1.2005

     Odjakživa mě ten název kapely děsil. Nemám rád tak třeskutě a za každou cenu originální názvy. Často se obracejí proti jejich tvůrcům a vyvolávají laciné ironické narážky. Pravda, u Majerovek mě nic zatím nenapadalo, ale to mohlo být i tím, že jsme se dosud spíše míjeli, než potkávali. S rozšiřováním počtu hudebních škatulek a současně se smýváním jasných hranic mezi nimi se však Tabulky dostaly i do mého zorného pole. A také s postupným vývojem kapely, samozřejmě - konsternován Pálavou jsem se vrátil ke starším deskám a potvrdil si, že míjení bylo tenkrát pro mě i Brzdovky milosrdné. Opět se mi potvrdilo, jak je důležité přistupovat k CD bez předsudků, vzniklých třeba na základě předchozí tvorby.

     Zvukové obrazy. To bylo první, co mě napadlo. Pocitová muzika - ale ne jen tak ledajaká. Muzika kombinující objektivní stav okolí se subjektivním odrazem v mysli člověka. A co víc - dokáže prostředí transformované lidskou myslí předat dál a nabídnout tak materiál k dalšímu přetavení dle libosti posluchače. Rozsáhlé několikavrstevné hudební plochy kombinující se s melodickými a rytmickými linkami, které se proplétají, vystupují do popředí a zase mizí, k tomu lidský hlas, trochu nad tím vším, jakoby nezaujatě komentující a přitom hluboce vtažený do atmosféry a prozrazující na sebe jen předstíranou odlidštěnost svou barvou a vnitřním napětím. Spousta zvuků, které mají své přesné místo. Tady opravdu věřím, že tvůrci přesně věděli o místě každého tónu.

     Už jen ty názvy. Samy o sobě evokují představy: Digital country, Perychta, Svantovít, Hvězdopanna, Rybník Tma, Sangria... A jejich hudební realizace ještě předčí vaše nejodvážnější představy. A přitom to není lacině pochmurné, lacině tajemné nebo třeba prvoplánově keltské (či jaká kultura je teď v módě). Je to především - jak už jsme napsal - odraz reality zpracované lidskou myslí. A hlasivkami Andrey Landovské!  Byl jsem zvědav na titulní Pálavu - to území znám jen z rychlíku a z několika dalších písniček (třeba Kamelot), ale asi se tam pojedu podívat - musí to být silná a žhnoucí krajina. Hned mě napadla podobnost s Krátkým popisem léta Hradišťanu. Svantovít spojuje  dávnověk s technodobou dnešních dnů. Ať chcete nebo ne, ti dávní bozi tu jsou. Možná převtěleni do něčeho, o čem se domníváme, že jsme to stvořili, poznali a ovládli, a oni  jen občas promluví - a vyberou si formu, čas i toho, kdo jejich poselství sdělí - teď určili Majerovy tabulky, aby byly jejich tlumočníkem. Tady se mi vynořili novodobí romantici - ale ne ti zkomercionalizovaní deskami a rádii osmdesátých let, ale jejich předchůdci.  A další slovo mě napadlo: OK Band... Nevím, jestli někoho neurazím touhle asociací, ale něco na ní podle mě je - s vědomím odstupu 20 let (ale kdo se za tu dobu nevyvine? - proto  sem tenhle nápad píšu a čekám na reakci). Rybník Tmu znám. Nevěděl jsem to, ale když zněla písnička, tak ten rybník jsem viděl. Odteď mu už tak budu říkat. Neprozradím, kde je, poslechněte si písničku a budete vědět, kde je ten váš. Znázornění Stínů šeptáním je překvapivě naprosto na místě - těšil jsem se, jak tuhle lacinou zvukovou podobu stínu napadnu - a ono ne. Ono to tak má být (to není návod pro ostatní tvůrce, aby při popisu stínu šeptali - mohou křičet, pokud to tak ovšem cítí). Pád listopad vůbec není smutný, depresivní či šedivě pošmourný, i když všechny ingredience v muzice jsou - namíchány dohromady však získávají novou kvalitu. Listopad je vlastně tajemný. Železniční mosty znám dost dobře, ale po písničce se na ně budu koukat úplně jinak.

     Není to folk. Dala by se najít škatulka i pár domácích a dost zahraničních vzorů. Ale přesto by se na těchto stránkách měla objevit informace, že je tu něco, z čeho si každý může vzít, co potřebuje. Ne pouze, co tam je, ale opravdu, co potřebuje. To tam bude. Tu informaci jste právě dočetli.

Miloš Keller


Co zachytila železná věž
Folk a country březen 2005

     Taky jsem patřil k lidem, kteří říkali, že elektronická hudba je naprostý hnus. Pak jsem zjistil, že se s ní dá pracovat neobyčejně jemně a komorně, že nasamplované rytmy mohou být daleko lepší než klasická bicí souprava, že dávají možnost použít nějaké přírodní zvuky... Počítač je prostě hudební nástroj, jako každý jiný a záleží už na vás, jakou muziku budete na něm vytvářet... Loni v létě pronesený výrok Petra Linharta – kapelníka, textaře, skladatele (zde kromě dvou písní) a vůbec duchovního otce Majerových brzdových tabulek – musel samozřejmě formovat jejich příští album.

     Drobné experimenty tohoto typu byly navíc k slyšení už na CD Ryba ryb z roku 2000. Přes zřetelný posun se na Pálavě naštěstí „s elektronikou pracuje neobyčejně jemně“. První rozdíl, který si posluchač uvědomí, je, že otisk každého jednotlivého člena kvarteta Majerovek je tu jakoby méně výrazný. Téměř to neplatí o Vítovi Kahlem, jehož saxofony a v menší míře i klarinet jsou nejzásadnějšími nástroji alba. Na druhém pólu je coby instrumentalista kapelník Linhart: na nejstarších nahrávkách MBT hrál běžný a výrazný kytarový beglajt, později přešel přes mandolu k mandocellu, s výjimkou několika meziher dost upozaděnému. Původně byla jediným hlasem Majerových brzdových tabulek Andrea Landovská, lze tedy i u ní mluvit o značném upozadění. Z třinácti písniček jich na Pálavě zpívá sólově šest. Proč tak často nahradila kapela své logo – posmutněle znělý, úžasně barevný a všechny ty přírodní nálady skvěle vyzpívávající Andrein hlas – většinou velmi obyčejným Kahleho projevem ? Kapela zřejmě chtěla aspoň částečně opustit svůj překrásný, tajuplně pohansky-keltský kraj, ve kterém postavila už příliš mnoho Vodních hradů a Lučních kostelů, ve kterém se už příliš mnoho motivů a postupů podobalo jeden druhému. Pak byla najednou pestrost a změna důležitější než solidní a opakující se kvalita. Změněný sound pak byl prostředkem, který vyveze MBT za dosavadní obzory, a „elektronika“ jeho motorem.

     Pro úplnost: Antonín Bernard zdobí svým violoncellem většinu skladeb, výraznější roli ale tentokráte hraje jeho druhý nástroj – bezpražcová baskytara. Jenže tím jsme zase u principu „méně výrazného otisku“: občasné nahrazení živé basy syntetickými zvuky (Železniční most, Pád listopad) vlastně běžný posluchač příliš nepostřehne. Z „elektroniky“ jsou asi nejnápadnější všelijaké techno-perkusní zvuky: typické čvachtání a poťukávání, které slyšitelně pohybem lidské ruky nevzniká. Nenápadné, ale důležité jsou všelijaké podkladové a „nekonečné“ zvuky v pozadí. Posluchač znejistí, chce se dozvědět, jak moc je v rukou elektroniky, ale booklet mu nepomůže. Najde pouze slovo „syntezátor“, na který občas hraje jako host spoluproducent skladeb Marek Štifter; nikde ani zmínka o elektronice, samplech, smyčkách. Posluchač netuší, jestli třeba akustický drnkací nástroj, který hraje ve skladně Stínem, byl pouze opomenut roztržitým autorem bookletu, nebo jestli se tvůrcům opravdu chtělo ho nasamplovat. A proč? Jediné, co pilný detektiv objeví, je miniaturní sdělení: „Zvuky, ruchy, rytmy a útržky melodií zachytila železná věž na Pálavě odněkud z vesmíru.“ A máme to.

     Holá matérie Linhartovy tvorby se zase tak příliš nezměnila, texty se zdají být dokonalejší ve smyslu různých hříček, mazlení se s jazykem. Najdeme tu znovu skladby, které někteří provokativně nazývají postmoderní trampskou písní (Pálava, Volání jara) i táhlou náladovku – samu esenci písní MBT (Hvězdopanna). Příběhy jsou tentokrát jen mírně rozmlžené a mají konec špatný (Perychta) i dobrý (Den svaté Anny; Kahleho melodie zní jako Rehradice opatřené keltskými rohy). Jsou tu ale i skladby, u kterých posun ve zpracování přebíjí neměnnost ve skládání, takže nepřipomínají z historie MBT nic (Odpolední čas, Rybník Tma). Velmi nečekaný je v tvorbě Majerovek humor: ať už pouze hudební (Digital country - osvěžující průnik country a elektronických MBT) nebo komplexní (Sangria s Kahleho latinskou melodií).

     Jako milovník všeho akustického přiznávám, že alba, kde si MBT víceméně vystačily se svými nástroji a hlasy, mě těšila více. Ale je mi velmi sympatická snaha neuvíznout na mělčině, která dovedla kapelu k příjemné pestrosti. Třeba takové, jaká je schována ve dvou úryvcích, kterými je uvozován booklet. Od očekávatelné Pálavy („Divoký oheň na křídlech / Hořce a vápencový mech / Na čele konec světa“) k překvapivé Sangrii („Promiň, má paní / Já nechci zpátky / Nevadí že to tak neladí / Ta moje básnická asonance / Přibližný rým duši pohladí / Posvátné kance jsem potkal v bance“).

Tomáš Hrubý


Princip ohně a magická vlastivěda

     Václav Cílek, autor uhrančivých spisů o krajině a její paměti, tvrdí, že “hudebníka české krajiny dosud nezná.” Tady jsou, tvrdím. Majerovy brzdové tabulky, Praha. Důkazní materiál: album Pálava (Indies Records) a vlastně i kterákoli předtím.

Předešlé album Ryba ryb je ve vaší historii zlomové. Skoro akustická sestava se rozšiřuje, kapela náhle pracuje se samply ap. Změnilo se poté něco na jejím přijímání?

Petr Linhart: Hraní ve velké sestavě se stalo žádaným. Zpočátku jsme to ani nemohli naplnit. Jsme rádi, že se nám podařilo stáhnout do svých sítí bubeníka Tomáše Makovského, který je základním motorem toho velkého zvuku a já si vzal elektrickou kytaru, abych to nějakým způsobem posunul – a zdá se mi, že to většině posluchačů zní mile.

Spíše mne napadlo, jestli se v čtyřleté pauze mezi deskami neproměnilo publikum. Jestli ti, kterým posun na Rybě ryb neseděl, odešli...

Vít Kahle (saxofon): Spíš lidi, kterým změna na Rybě ryb neseděla, zůstali. Poněkud reptají, ale vývoj jde dál.

Proč vlastně Pálava?

PL: Byli jsme tam na soustředění. Na úpatí toho nejmagičtějšího, co na jižní Moravě je. Člověk by si mohl myslet, že vyleze nahoru a budou tam lítat pterodaktylové.
Nicméně název má spíš význam... jako ohnivý princip. Zdálo se mi, že z našich předchozích desek je Gabréta vzdušná, Babí Jan skalnatý, Ryba ryb vodní a Pálava taková ohnivá... Ono to taky souvisí s naším věkem: člověk musí najednou hodně zvládnout a připadá si, jakoby kráčel vyprahlou krajinou.
Kdybych mohl popsat skupinu jednou větou, myslím, že desky fungují jako soundtrack k čím dál oblíbenějším spisům o krajině a její paměti...
VK: Bezpochyby.
...mimo jiné proto, že v textech je často cítit “místo za příběhem” Jak tentokrát?

PL: Půl na půl. Půl magické vlastivědy: Pálava je jasná, Perychta je údajný příběh z jedné vesnice na Hořovicku, Pád listopad se odehrává v hlubokých podzimních řevničovských lesích... třeba. A potom je tam řada věcí, který jsou velmi osobní. Pálava je vlastně první velmi autobiografická deska.

Právě. Třeba závěrečná Sangria působí jako píseň o marnosti z vlastního usilování...

PL: Jistě, to je píseň o Majerových brzdových tabulkách...

...a zároveň koláž, hudební i textová.

PL: V podstatě je to soubor různých dějových peripetií z historie souboru, různě opsaný... a píseň o jisté marnosti z toho všeho. Jako všechno pozemské počínání.

Rozhovor Radka Diestlera pro Reflex 2/2005